FILM Dokument Neklidná hranice je zprávou plnou absurdit o hranici mezi Evropou a...

Dokument Neklidná hranice je zprávou plnou absurdit o hranici mezi Evropou a Ruskem

Dva světy vymezené dělicí čárou, dva protichůdné pohledy na minulost i současnost.

To je dokumentární film Neklidná hranice lotyšského režiséra a českého producenta.

V kinech od 4. října.

Slavnostní premiéra za účasti tvůrců – lotyšského režiséra Dāvise Sīmanise a českého producenta Radima Procházky – bude v pražském Kině Pilotů 3. října 2018 od 20:30.

Bude ji předcházet premiéra pro veřejnost ve stejný den od 18:00 spojená s diskuzí s tvůrci.

Neklidná hranice není jen filmem jen svědectvím o napětí na východních hranicích Evropské unie, ale i filmem okořeněným trochou absurdit s výraznou českou stopou.

Jedna linka sleduje osud Ansise Ataolse Berziňšeho, který hodil při demonstraci dlažební kostky do oken lotyšského parlamentu. Za to byl odsouzen k veřejně prospěšným pracím. S trestem nesouhlasil a tak se ukrýval. Trest postupem času rostl až do hrozby pobytu za mřížemi, což Ansise donutilo ukrývat se v cizině. Rameno spravedlnosti ho dopadlo v Liberci. A tak spolu dva členské státy Evropské unie řešily vydání z politických důvodů na základě mezinárodního zatykače. Věc vskutku neobvyklá…

Druhá se věnuje příběhu lotyšského míšence a přesvědčeného komunisty Benesse Aijoa (po tatínkovi Afričan, po mamince Lotyš), který odjel na východ Ukrajiny bránit Rusko proti invazi fašistů a nacionalistů. Jeho velitel nosí na uniformě ruské výsostné znaky a řekne: „My Rusové jezdíme pomáhat tam, kde třeba“, poté se pomodlí k Alláhovi. A světe div se, hlavní doněcké kasárny si rozložili v Hotelu Praha, jehož vstup zdobí socha slovutného vojáka Josefa Švejka…

Film Neklidná hranice vznikl v lotyšsko-české koprodukci a světovou premiéru měl na prestižním festivalu Vision du Réel ve švýcarském Nyonu.

Výrazně se na něm podíleli i čeští tvůrci včetně producenta Radima Procházky. Jeho režisér Dāvis Sīmanis řekl: „Rusko se dodnes snaží upevnit svůj vliv ve východní Evropě, tudíž je důležité neustále připomínat jeho regresivní a autoritářskou tvář.“

Rozhovor s režisérem a scénáristou Dāvisem Sīmanisem

Můžete film trochu přiblížit?

Věřím, že hlavní poselství snímku vychází z otisku minulosti v přítomnosti. Vypráví o tom, že sovětská historie stále ovlivňuje lidské skutky i mysl, ideologicky a sociálně. Pro mne samotného je tématem osamění, tedy být sám se svými myšlenkami a zoufale se snažit stát součástí většího kolektivu. Současné Putinovo Rusko deprivuje jakoukoli individualitu a lidé trpí falešnou představou, že se o ně vůdce postará. Během natáčení jsem se dozvěděl hodně také o vlastním strachu. Filmování je pro mne velmi osobní cestou a tento snímek mi ukázal, jak úzkost postupně vstupuje do života, čím víc se blížíte do pohraničí.

Čím může být českému divákovi blízký?

Film Neklidná hranice je velmi důležitý pro všechny diváky, myslím, ale snad nejdůležitější je pro ty, kteří žijí v postkomunistických zemích. Společnost je v těchto státech stále v přechodu. Socialistická minulost i v Česku zanechala různé fantomy, obzvláště potlačením Pražského jara a invazí vojsk „spřátelených armád“. Rusko se dodnes snaží upevnit svůj vliv ve východní Evropě, je tedy důležité neustále připomínat jeho regresivní a autoritářskou tvář. Navíc osud jednoho z hlavních protagonistů snímku Ansise Ataolse připomíná Dobrého vojáka Švejka. Je úzce spjatý s Českou republikou a jejím soudním systémem.

Jak jste zařídili natáčení na ukrajinských bitevních polích a v ruském teritoriu, například v pravoslavném klášteře?

Nebylo snadné získat nezbytná povolení k natáčení v Rusku a na Ukrajině, a tak jsme to udělali kradmo; opakovaně jsme předstírali, že točíme úplně jiný film. Například na ruské straně jsme se prezentovali jako filmová produkce se sídlem v Moskvě, která se věnuje kulturně antropologickým analýzám regionů ruského západu. Několikrát jsme unikli odhalení pouze o vlásek.

Představení Dāvise Sīmanise

Litevský filmař a filmový teoretik. Je stálým profesorem filmu na univerzitě ve finském Aalto. V současné době je v postprodukci jeho druhý hraný film The Mover. Hraný debut Vyhnanství získal mimo jiné cenu FIPRESCI na MFF v Káhiře. Jeho četné dokumentární filmy se zúčastnily mnoha nejprestižnějších festivalů (Vision du Reel, IDFA, CPH:DOX, DOK Leipzig a dalších).

Rozhovor s českým producentem Radimem Procházkou

Radim Procházka

Jak vznikla Vaše spolupráce s lotyšskými partnery?

Pobaltí je v dnešní době oblastí, ke které se upínají naše producentské zraky s velkými nadějemi a očekáváními. Mají podobný (standardně evropský) systém podpory filmu a navíc máme společnou totalitní minulost, kterou filmy velmi často reflektují. I náš film je o tom, jak se dědictví komunismu promítá do současného dění. Ale jsme trochu výjimeční v tom, že se jedná o spolupráci dokumentární a také poměrně rozsáhlou – z hlediska pravidel jsme vlastně český filmem a budeme se ucházet o Českého lva. Z pěti hlavních členů štábu jsou hned tři z Česka a zásadně ovlivnili výslednou podobu.

Dokumentární film obecně má v Pobaltí velmi silnou tradici, lze i v tom hledat nějaké paralely?

Jistě není náhoda, že Karlovarský festival letos uspořádal rozsáhlou retrospektivu Pobaltský poetický dokument. Náš film zase tak poetický není, ale české škole se blíží svým smyslem pro absurditu a černý humor. Dlouho jsem hledal v zahraničí spřízněné duše k „mým“ českým režisérům, jako je Karel Vachek, a našel jsem je právě při práci tomto projektu.  

Představení Radima Procházky

Absolvent masové komunikace na FSV UK a dokumentární tvorby na FAMU, kde je nyní mentorem zahraničních studentů režie a studentem doktorského studia. Produkoval filmy Roberta Sedláčka (mj. Pravidla lži, Rodina je základ státu), je producentem už třetího filmu Karla Vachka (dokončují esej Komunismus) a spolupracuje s mnoha dalšími režiséry a režisérkami. V posledních letech se zaměřuje se na mezinárodní koprodukce a debutanty. Jeho filmy získaly mnoho ocenění, mj. v roce 2016 film Štěpána Altrichtera Schmitke České lvy za zvuk a hudbu. V současné době dokončuje s Robinem Kvapilem jako spolurežisér a producent film Máme na víc o prezidentské kandidatuře Michala Horáčka.

České stopy ve filmu

Švejk v DoněckuHotel Praha v Doněcku se za stávající občanské války proměnil v základnu armády Doněcké lidové republiky. Bydlí tam i jedna z hlavních postav našeho filmu lotyšský míšenec Beness Aijo (po tatínkovi Afričan, po mamince Lotyš). Je to přesvědčený komunista, který odešel na východ Ukrajiny bránit Rusko proti invazi fašistů a nacionalistů. Jeho velitel nosí na uniformě ruské výsostné znaky a říká: „My Rusové jezdíme pomáhat tam, kde třeba“. Poté se pomodlí k Alláhovi. A protože jsme stále v hotelu Praha, byť na Ukrajině a ještě navíc v Doněcku, střeží  hotelový vchod socha slovutného českého vojáka Josefa Švejka…

Soud s Ansisem Ataolsem Berziňšem

Další ze dvou hlavních postav filmu (nepočítáme-li režiséra, který celý příběh vypráví ze své osobní perspektivy a v první osobě) se jmenuje Ansis. Ansis je lotyšský intelektuál, lingvista a sběratel tradičního folkloru. Postava skoro jako z dob národního obrození. V roce 2009 házel při demonstraci dlažební kostky do oken lotyšského parlamentu a byl odsouzen k veřejně prospěšným pracím. S trestem nesouhlasil, takže se postupně zvyšoval až na vězení „na tvrdo“. Ansis se dlouho ukrýval v cizině a před časem přijel studovat doktorské studium do Liberce, kde ho vloni zadržela policie. Soudy následně projednávaly politicky citlivou věc, kdy spolu dva členské státy Evropské unie řešily vydání z politických důvodů. V září loňského roku byl Ansis vydán do Rigy. V současné době je stále ve vězení, prezident mu dvakrát odmítl udělit milost.

Představení dalších členů týmu filmu Neklidné hranice

Guntis Trekteris, producent

 Od roku 1991 do roku 2006 pracoval jako výkonný ředitel a producent jedné z prvních lotyšských nezávislých produkčních společností Kaupo Filma. Od roku 1991 produkoval více než 30 dokumentů a deset hraných filmů, které byly oceněny na mezinárodních festivalech a byly vysílány v televizích v Evropě, USA a Austrálii. V roce 2005 založil nezávislou produkční společnost Ego Media, která stojí i za jeho nejnovějším filmem – Neklidnou hranicí.  V minulosti byl předsedou lotyšského filmového výboru, poradního orgánu Ministerstva kultury a viceprezidentem lotyšské producentské asociace.

 Anna Ryndová, střih

Jedna z nejvytíženějších českých střihaček. S Dāvisem Sīmanisem nyní připravuje další, tentokrát hraný film Rok před válkou. Je také dlouholetou spolupracovnicí předních českých režisérů Martina Ryšavého a Radima Špačka, s nímž letos v létě dokončila dobový film ze sportovního prostředí Zlatý podraz.

Michal Rataj, hudební skladatel

Jedna z nejvýraznějších osobností současné české vážné hudby, hudební režisér, pedagog a rozhlasový producent. Pracoval též na celovečerních filmech a seriálech Roberta Sedláčka (nejnověji na Janu Palachovi).

Václav Flegl, zvukař

Ceněný zvukový mistr. Podílel se na hraných (např. Proti ničemu Petra Marka) i dokumentárních filmech (např. Vše pro dobro světa a Nošovic C Víta Klusáka). S ČT spolupracoval například na cyklu Kmeny. S Radimem Procházkou spolupracoval na celovečerním wildlife filmu Planeta Česko režiséra Mariána Poláka.

1 komentář

Komentář:

Please enter your comment!
Please enter your name here