ROZHOVORY Exkluzivní rozhovor s Petrem Jandou o novém albu Souhvězdí Drsňáků

Exkluzivní rozhovor s Petrem Jandou o novém albu Souhvězdí Drsňáků

Legendární kapela Olympic je, jak říkají její členové, na jednom permanentním turné.

Za rok stihnou odehrát zhruba 70 koncertů, koncertují i v zahraničí a příští rok dokonce plánují menší šňůru po Spojených státech.

O novém albu „Souhvězdí drsňáků“ vypráví lídr Olympicu Petr Janda

Hned v první písni na novém albu zpíváte, že máte radost ze života. Máte?

Mám. Nedávno jsem byl na hřbitově. Vzal jsem s sebou bohužel i děti, kterým tam docvaklo, že život není jen tak. Ale na druhou stranu jsem si tam uvědomil, že stále mám upřímnou radost ze života. Dělá mi ji i nové album. S klukama jsme měli společnou radost z nahrávání, nyní máme zas společnou radost z výsledku.

V dnešní době kapely najednou nahrávají na co nejvíce nástrojů. Je to i váš případ?

My nahráváme stále stejně. Co jde, to nahrajeme spolu a co se podaří, to necháme. Co se nepodaří, to následně opravíme.

Kolik bývá těch oprav?

Bicí neopravujeme vůbec, ty se musí podařit napoprvé. Kytaru většinou zahraju jako demo, přičemž v zájmu lepšího zvuku se přesunu do většího sálu a zde si ji pořádně nazvučím. No a na závěr vždy přijde zpěv.

Stále platí, že bubeník bude v Olympicu už navždy „pouze“ jako host?

To určitě neplatí, jednou se zcela určitě stane členem. Někteří muzikanti v jiných kapelách na to čekali třeba i 30 let. My to ale podstatně zkrátíme – vzhledem k našemu věku bychom se toho nemuseli dožít.

Veškerou muziku na Souhvězdí drsňáků jste napsali vy. Ostatní k tomu nepustíte nebo nekomponují?

Ostatní jsou líná prasata a nic neskládají. (smích) Ale vážně: takto má album jednotnou linii, což mu, myslím, prospívá. Do textů se hrnu vpřed protože mě jejich psaní baví. Je to dobrá křížovka. A vynikající terapie na mozek stárnoucího elegána. A je tu i jeden další důvod: když si text napíšu sám, dobře se mi zpívá. Je kompaktní s hudbou, což je logické, když je autorem hudby i textu jeden člověk. A nakonec musím velmi troufale říci, že psaní textů mi jde.

Do jaké míry jsou texty na novém albu autobiografické?

Za ostatní textaře mluvit nemohu, ale mé texty jsou autobiografické všechny. Vlastně, já jiné texty ani tvořit nedokážu, protože si neumím vymýšlet. Texty jsou o mně a o mých pocitech. Snad jen Němá není autobiografickou písničkou. Obsahuje ale zásadní, obecnou poučku: není možné mít všechny dívky na světě. Z osobní zkušenosti mohu říci, že jsem často toužil po dívce, kterou jsem nedostal. Je to trochu nadnesené. Ale jen trochu.

Zmínil jste, že písnička Tancovačka ze Souhvězdí drsňáků odkazuje k vašim slavným songem Želva nebo Rosomák. Bylo to tak myšleno od začátku?

Abych byl upřímný, původně to tak myšleno nebylo. Ale je to taková, jak bych to jen řekl, swingová písnička. Nejdříve se slovo swing objevilo i v jejím názvu. Obsahuje skvělé, berkovské sólo, které bravurně zahrál Jirka Valenta. První období Olympicu připomíná tato písnička i proto, že je v ní obsažen vzorek hlasu Jana Antonína Pacáka z písně Línej skaut z roku 1968.

Takže se k této éře neustále vracíte …

Ano a nevidím na tom nic špatného. Je to stejné, jako když člověk neustále přemýšlí o svém mládí. Tato éra Olympicu byla opravdu skvělá a stále na ni velmi rád vzpomínám.

Nové album se jmenuje Souhvězdí drsňáků, to předchozí nese název Souhvězdí šílenců. Jak plánujete tuto trilogii završit?

Jako romantici! To bude číslo tři naší trilogie.

Jste více „drsňáci“ nebo „šílenci“?

Myslím si, že tak nastejně. Obě alba jsou pojaté dobře. Stylem i nasazením drží spolu. Samozřejmě, že se od sebe mírně odlišují, vždyť „šílenci“ pro nás znamenaly takovou oťukávku, „drsňáci“ vznikaly už s větší rozvahou. Další rozdíl spočívá v tom, že zatímco o Souhvězdí šílenců jsme z hlediska názvu déle pochybovali, u nového alba to bylo přesně naopak. A věděli to i textaři, proto jsou některé texty malinko drsnější. No a třetí album bude logicky romantické. Plánujeme ho vydat na podzim příštího roku.

U všech tří alb jste vsadili především na elektrické hudební nástroje …

U prvních dvou určitě. Akustické nástroje se nám do tohoto projektu nehodily. Pozorní posluchači si museli všimnout, že je zde zastoupeno málo syntezátorů, dominuje piano. Basa je dost hluboká a bicí jsou zase poměrně otevřené. Výsledný zvuk je opravdu jiný. Drsný. Prostě takový, jaký jsme chtěli, aby byl!

Zahrajete si někdy jen tak akusticky?

Ani moc ne, ale při oslavě padesátky Olympicu, čili za tři roky, plánujeme první část velkolepého koncertu odehrát právě akusticky.

Přemýšlíte už i nad případnou šedesátkou?

Oslavu „šedesátky“ do detailů promyšlenou (zatím) nemáme. Pouze pokud takové obrysy typu, že jako předkapelu si přizveme Rolling Stones … Sice, když my budeme slavit šest desetiletí na hudební scéně, oni už možná vystupovat nebudou.

Komentář:

Please enter your comment!
Please enter your name here