Mladá maminka vzala dítě do náruče a zbledla. Růžová zavinovačka, velká mašle ve vlasech a za dveřmi mnoho příbuzných.
V zavinovačce bylo prostě cizí dítě, mamince stačil jen jeden pohled, aby to zjistila.
Ludmila opatrně položila dítě na stůl a začala ho svlékat. Sestra se jí zlostně zeptala, co dělá, prý mají jen jednu propouštěcí místnost a několik dalších lidí čeká na propuštění na oddělení.
Ludmila neodpověděla, třesoucíma se rukama vytáhla dětskou plenu a nechápavě se na sestru podívala:
TOTO JE CHLAPEČEK. KDE JE MOJE DCERA? OKAMŽITĚ MI VRAŤTE MOJI DCERKU, NEBO TU NEZŮSTANE KÁMEN NA KAMENI.
Podráždění sestry ihned zmizelo, vyběhla na oddělení a za pár minut později přišla dolů hlavní sestra s dcerou Ludmilkou v náručí.
Začala se omlouvat a vysvětlovat, že tohoto chlapce také připravovali na propuštění. Přesněji řečeno, měl jít do kojeneckého ústavu, protože jeho matka se ho zřekla.
Ludmila se už nehněvala, vzala dceru a šla za manželem. Zdálo by se, že to je sváteční den, ale mladá matka nemohla přestat myslet na toho malého chlapce, kterého odvezli do ústavu. Večer se jí manžel ptal, co se stalo, a tak se rozplakala a všechno mu řekla.
A již za tři týdny se všichni příbuzní opět sešli u příležitosti příchodu dalšího nového člena rodiny, Maximka, tedy onoho chlapce, kterého málem předali mladým rodičům místo jejich dcerky.
Ti popřemýšleli, poradili se se svými rodiči a získali jednomyslný souhlas, že prý zvládnou oba dva. A tak se vedle jejich dcery objevil i bratříček. Jenom museli koupit jiný kočár − pro dvojčata.
