Příběh z porodnice: Bylo to vítězství celého našeho týmu!

Vytáčím další číslo:

„Kartotéka? Okamžitě najděte kartu N. N., byla u nás před týdnem a její výsledky odneste na chirurgii! Nečekejte na mě, jdu rovnou na operační sál!“

Přemýšlím o jejích porodech a běžím za nosítky.

Na chirurgii nás už očekává Martin, měří pacientce pulz, vyhodnocuje habitus (stav pacienta) a tiše se mě ptá:

„Řešíme dítě nebo matku?“

Vytřeštím na něj oči: „ Martine! Jaké dítě! Musíme zachránit matku!

„Rozumím,“ odpověděl a odvezl pacientku na operační sál. Běžím do přípravny a setkávám se tam s asistentem:

„Jano, začněte se mýt, já půjdu po vás! Během dvaceti vteřin jsem se umyla, oblékla a přistupuji k operačnímu stolu – začínáme!

Otevíráme ji, dívám se a vidím, že z roztržené dělohy se zcela oddělila placenta, jejíž spodní okraj je pevně vrostlý do jizvy po celé délce. A v dutině břišní je asi pět set mililitrů tmavé krve.

„Prosím, Jano, pomoz mi! Bojím se!“ zašeptala jsem asistentce. „Neboj se. Uděláme to společně,“ a jemně jedním prstem vytáhne tkáň placenty z okrajů rány. Krvácení se nezvýšilo.

„Už se to zmenšilo, pokračuj,“ uklidnila mě. A dali jsme se do práce. Vyndali jsme placentu, aniž bychom se dotkli spodního okraje, otevřeli vnitřní vak (amnion) a vytáhli dítě, úplně bílé jako list papíru, bez známek života.

„Tak jsme to bohužel nezvládli,“ řekl kolega chirurg, „vykrvácel pupeční šňůrou, co říkáš, Martine?“

„Dá se ještě něco dělat? Jsi přece kouzelník!“  Zoufale jsem se zeptala a předala nedýchající tělo do rukou porodní asistentky.

Vedle stál úplně zdrcený mladý neonatolog.

Když jsme předali dítě, pokračovali jsme v práci. Napřed nás čekalo nenáviděné odstranění dělohy. A po deseti minutách tvrdé práce, kdy už byly všechny cévy přepojeny, a bylo možné vyjmout dělohu, jsme uslyšeli nějaký slabý pískot – ne to nebylo kotě, co to bylo…?        

Ale pískání narůstalo a změnilo se v sebevědomý křik dítěte! „Opravdu žije?“  Byli jsme ohromeni, „Martine, to pláče naše dítě!“

A na operační sál přišel Martin se spokojeným úsměvem:

„Copak jste neříkali, že jsem kouzelník?“  Snadno a s hrdostí jsme dokončili operaci. Po úplném roztržení dělohy jsme zachránili matku i dítě!

To bylo vítězství celého našeho týmu!!