Tamara Romanovičová z Běloruska se vdala když ji bylo 19 let. Zdálo by se, že všechno jde jako po másle: manžel pracoval jako řidič trolejbusu a Tamara vychovávala vytouženou dcerku Olgu. Problémy nastaly, když oba rodiče jen roční dcery začaly pít.
Po další jedné z mnoha hádek si Tamara vzala dceru a odešla se procházet po městě. Mladá matka skončila na místní železniční stanici. Přišla za ní nějaké paní, začala se s ní bavit a přesvědčila ji, aby s ní odešla do Kišiněva (hlavní město Moldavska), kde její naslibovala hory doly.
Tamara byla nucena začít žebrat a o pár let později ji unesli dceru. Odlákali ji do obchodu a zatímco žena nakupovala, její dceru jednoduše unesli. Prodali ji do jiné rodiny za zlaté náušnice a peníze.
Je nutné dodat, že adoptivní rodina se o ni vzorně starala. Žili si docela dobře: měli vlastní dům, zajistili jí vzdělání, kurzy vaření, manikúry a kadeřnice.
Dívka dokonce vyhrála jednu z místních soutěží krásy. Po celou tu dobu měla v hlavě myšlenky o tom, kdo vlastně je a kam patří.
Mezitím se její matka smířila se ztrátou. Dostala se domů a za nějakou dobu se jí narodili dva synové, jednoho jí sociálka vzala z důvodu alkoholismu a druhého se vzdala ještě v porodnici.
⇒ na další stránce ⇒
Až o 10 let později si místní úředníci z oblasti vzdělávání všimli, že Olga je nezvěstná. Začali s hledáním, dokonce se obrátili i na mezinárodní orgány, ale nikoho nenašli, ani včetně Moldavska (jméno dívky bylo změněno).
Před smrtí jí její adoptivní babička řekla, aby našla své skutečné rodiče. Vydala se proto na místní policii, kde řekla: Jmenuji se Oľga, narodila jsem se v roce 1993 a nejsem Moldavčanka. Prostřednictvím Interpolu se podařilo zjistit, že jistá Olga, která se narodila ve stejném roce je v Bělorusku považována za nezvěstnou.
V roce 2014 přišla do Minsku, avšak setkání s její biologickou matkou nebylo tak příjemné, jak si myslela. Tamara nevěděla, co má říct, ale Olga ji neobviňovala, protože věděla, že měla těžký osud. V rodičovském domě pro ni nebylo místo a samotný dům byl téměř neobyvatelný.
Chvíli tedy žila s tetou, později ji úřady pomohli přestěhovat se na ubytovnu. Když se chtěla přestěhovat do něčeho lepšího, úřady její žádost odmítli s tím, že předešlých 10 let nežila v Minsku a tak na to nemá právo.
Přesto se rozhodla čekat mezi dalšími čekateli na udělení bytu, nebylo jich, ale málo – přes 17 tisíc lidí se ocitlo v její situaci. Olga už neví, co má dělat …
Nemůže se setkávat s bratry, protože místo jejich pobytu je z důvodu adopce nezveřejněné. Žijí v různých rodinách, s největší pravděpodobností v Minsku. Možná si o jejím osudu přečetli v novinách, ale nemají ponětí, že se jedná o jejich vlastní sestru.
Zbývá jen doufat, že mladé ženě se podaří najít samu sebe a že všechny životní zkoušky, které dosud přežila, zůstanou těmi nejtěžšími.