Opravdové přátelství dokáže víc, než si někdy uvědomujeme a právě tento příběh je tomu důkazem. Vypráví o něm dnes již dospělá vnučka, která každou sobotu doprovázela svého dědečka na procházce i přesto, že její matka tím nebyla nadšená.
Myslela si, že dívka jako ona by měla trávit více času se svými vrstevníky, ale ona věděla své. Až po letech se ukázalo, kdo měl pravdu.
„Každou sobotu jsme společně s dědečkem chodili pozdravit jeho známé do domova důchodců. Mé mámě se to, ale nelíbilo – říkala mi, že ztrácím čas a měla bych ho víc trávit se svými vrstevníky, ale přece jen byl pro mě důležitější dědeček. Vždy mi opakoval, že „Když člověk navštěvuje nemocné, dodává jim sílu žít.“ … Nikdy na tu větu nezapomenu!
V domově bývalo mnoho osob, ale nejvíce si pamatuji na Janu- kuchtíka, Elisu – Babičku, Simonu – písničkářku a Viktorii.
Každý z jeho kamarádů měl nějakou přezdívku, která vyjadřovala charakteristický rys každého z nich. Jana milovala vaření, Elisa byla opravdu roztomilou a úžasnou babičkou, Simonu mohla přezpívat jakoukoliv písničku a Viktorie tomu všemu jen přihlížela a šklebila se.
Atmosféra v domově byla velmi příjemná a vždy když jsme zavítali na návštěvu, byla vidět radost na tvářích všech lidí..
Uplynulo mnoho času a můj dědeček onemocněl. V sobotu jsem nevěděla, co dělat, protože dědeček mi nemohl dělat na procházce společnost.
Vzpomněla jsem si, ale na jeho slova – nikdy nedovol, aby cokoli bránilo důležitým věcem ve tvém životě. Rychle jsem se oblékla a běžela do domova.
Hned se mě ptali na dědečka a řekla jsem jim, že je v nemocnici. Ta zpráva pro ně byla velmi zdrcující. Když jsem se vrátila domů, ukázalo se, že volali z nemocnice – dědečkův stav se rapidně zhoršil. Lékaři mu dávali týden života …
na druhé stránce…
Sedla jsem si na okraj postele a začala se s ním pomalu loučit. Jen obyčejné dýchání mu způsobovalo potíže. Moje matka nemohla přestat plakat …
V totéž odpoledne do pokoje dědečka přinesli mnoho květin a zdravotní sestra mi řekla, že měl návštěvu. Moje máma se udiveně zatvářila, ale než se stačila otočit, já už dávno věděla, kdo se za chvíli objeví: Jana – Kuchtík, Elisa – Babička, Simona – písničkářka a Viktoria,
„Kde je ten večírek?“ To byla jejich první otázka a dědeček se, i když s obtížemi, usmál. Jeho přátelé dostali speciální povolení k návštěvě dědečka.
Jana upekla koláč, Simona začala hrát na kytaru a všichni jsme zpívali. Elisa – Babička se sebou vzala také dvě vnučky, Anne a Joyce.
Viktoria seděla potichu vedle dědečka a držela ho za ruku. Byli jsme spolu skoro čtyři hodiny a ani jsme nevěděli jak ten čas rychle letí.
Uplynul jeden den, pak další, a dědečkovi se začalo vracet zdraví.
Uplynuly dva týdny, pak tři a dědeček začal chodit. Dokázal sám jíst a chodit na záchod.
Nikdo z lékařů tomu nemohl uvěřit.
Lékaři říkali, že je zázrak, že dědeček vůbec přežil a pak … ho propustili z nemocnice domů.
Vidět tento zázrak na vlastní oči bylo prostě něco úžasného.
Dědeček se uzdravil s pomocí svých přátel. Je to jasné, protože …
„Když člověk navštěvuje nemocné, dodává jim sílu žít!„