Moje dítě nechtělo jíst. Tak jsem mu to dal příkazem a šel jsem si zakouřit na balkon. Prcek volal, že mám zavřít dveře, protože mu je zima. Nové balkónové dveře se však stále otevírají, proto jsem mu řekl, ať je zevnitř sám zavře.
Můj poslušný Honzík zavřel – a jakmile zjistil, že se k němu nedostanu, odložil lžíci, zapnul si telku a mě si venku vůbec nevšímal.
Klepal jsem, ale on se jen usmíval, pěkně jsem ho poprosil, načež začal vyjednávat. Řekl, že otevře, pokud mu slíbím, že nemusí jíst. Ještěže neřekl, abych si klekl. Takto ponížit jsem se ale nechtěl. Začal jsem plácat a nadávat, ať okamžitě otevře. Dále se vesele smál, pro něj to byl velká sranda, ale mě v tričku s krátkým rukávem humor rychle přešel.
Pořádně jsem udeřil do dveří a řekl mu, že ho seřežu jako hada. Můj synek se zalekl pak řekl, že by mi i otevřel, ale bojí se, že dostane na zadek. Toto trvalo dobrých dvacet minut, lidé z domu od naproti se dívali na mě jako na blázna.
na druhé stránce…
Nakonec jsem mobilem zavolal na pevnou linku a změněným hlasem jsem si k telefonu zavolal sebe samotného. Honzík řekl, že otec nemůže jít k telefonu, protože je na balkoně. Nato jsem odpověděl, že to vím, jak tam svého otce zavřel.
Honzík se zeptal – odkud to vím? Řekl jsem, že jsem Bůh a vím všechno, i to, že nechce jíst. Na druhém konci telefonu bylo chvíli ticho, pak se mě zeptal, jestli jako Bůh mohu zařídit, aby nedostal výprask.
To se mi nelíbilo, ale na druhou stranu, Bůh je milosrdný, tak jsem mu to slíbil. Honzík mi pak beze slova otevřel dveře a začal jíst. Ani já jsem nic neřekl, pouze jsem si k němu sedl a zeptal se ho, jak mu chutná? Dobře, táto, řekl a po chvíli dodal, – volal mi Bůh. A co řekl? Že nemáš tolik kouřit.