Přemýšleli jste někdy o tom, proč s námi naše děti nechtějí trávit čas?
Možná proto, že jednou, když byli malí, nenašli jsme si čas, abychom byli s nimi a nechali stranou všechny své záležitosti? Dětství je nejcitlivější a nejzranitelnější část života.
Ale pokud namísto potřeb našich dětí stavíme na první místo každodenní starosti, můžeme pak požadovat, aby děti věnovaly svůj čas nám? Porodit dítě a starat se o ně − to neznamená vychovávat.
Poskytnout mu potřebné věcné věci nebo ho poučovat slovy − to neznamená vychovávat. Děti nepotřebují vzdělání. Potřebují lásku.
Slyšíte tuto otázku tak často, jako já? Děti se mnou chtějí uléhat každý večer, protože chtějí strávit čas s maminkou. To je moje nová oblíbená věta. Proč? Řeknu vám to.
Našim dětem je 10, 7 a půl, 6 a 4 roky. Víte, že náš sedmiletý syn se mě ptá každý večer, kdy ho přijdu uspat?
„Maminko, lehneš si ke mně?“
.
A je mi smutno, když si vzpomenu, že většinu večerů jsem odpověděla:
„Jen na chviličku, drahoušku. Musím se podívat, jestli tvoji bráškové a sestřičky spí. Musím uklidit kuchyni. Musím dělat na pracovních úkolech. Budeme s taťkou večeřet.“
Ať je důvod jakýkoli, všichni říkáme totéž:
„Jen na chviličku. Mám jiné, důležitější věci.“
Vím, vím, nemůžeme s ním proležet celý večer. Dítě na to bude čekat, stejně jako všechny děti.
„Podáš prst — budou chtít celou ruku“: myslíme si, že si lehneme na 5 minut, chtějí 20. Ležíme 20 minut, chtějí 40.
No… a víte, co se stalo? Před několika lety zemřel ve spánku kamarád naší rodiny. O týden později, v jiném městě zemřel sedmiletý chlapec nečekaně při hraní na dvoře. Těžko se mi o tom přemýšlí, mluví a píše.
Teď, když mě syn prosí: „Mami, lehni si se mnou“ − je to nejlepší věc, která se mi může večer stát. Protože slyším ty detaily, které 7leté děti již svým matkám neřeknou.
„… řekl mi, že jsem byl dneska milý. To je hnusné, viď, mami?“
„Dnes jsme měli kontrolní práci z matematiky a já jsem dostal největší počet bodů!! Vidíš, mami! Učil jsem se a dokázal jsem to!“
„Stýská se mi po našem pejskovi. Kdy myslíš, že bychom mohli mít jiného?“
„Mami, pamatuješ, jak jsi mi řekla, že při závodu bych měl pomáhat svému mladšímu bratrovi, když mu to nejde. Pomohl jsem mu. Běžel jsem za ním, jak mi řekl táta.
Dokonce jsem mu řekl, že to dokáže. Řekl, že ho z běhu bolí břicho, a já mu řekl, že jestli chce, může běžet pomaleji a já poběžím s ním, i když běžet pomalu je OPRAVDU nudné, mami!“
To vše se stane, když odložíme všechny zbytečné starosti. To vše se stane, když zapomeneme na všechny věci, které bychom měli nebo chtěli udělat.
Moje babička mi řekla, abych si užívala děti, dokud nás potřebují. Řekla také, že neví, proč lidé rodí děti, když s nimi úplně nechtějí trávit čas. Řekla, že ráda vychovává své děti a ví, že já to udělám také tak.
Moji rodiče a rodiče mého manžela nám stále připomínají, že naše děti s námi nebudou chtít trávit tolik času. Tato myšlenka mi ničí srdce!
Ale dnes ještě není ten den! Dnes si ještě lehnu s naším dítětem, když mě o to požádá, a se všemi čtyřmi našimi dětmi si zazpíváme jejich oblíbené písničky.
Kéž bych mohla ke každému z našich večerů přidat pouhých 10 minut, kdy ztrácíme trpělivost a únava je na hranici, dalších 10 minut, kdy jsem šťastná, že je strávím s našimi dětmi. Vyslechnout je, podpořit je a vždy jim opakovat:
„Dnes a právě teď − jsi pro mě nejdůležitější!“
A víte co? Za deset let se tato slova vrátí, až mému synovi bude 17 let a já ho poprosím, aby se zastavil a jen tak se MNOU pár minut poseděl … a on to udělá.