Když se zdá, že manželství už se nedá zachránit, dejte svému manželovi/manželce jen jednu otázku

Podobenství o tom, jak může jedna otázka zachránit manželství

Moje nejstarší dcera Jenna mi nedávno řekla:

„Když jsem byla malá, nejvíc jsem se bála, že se s mámou rozvedete. Když mi ale bylo 12 let, usoudila jsem, že by to možná bylo nejlepší – pořád jste se hádali!“ A s úsměvem dodala:

„Jsem ráda, že jste se nakonec shodli.“

Mnoho let jsme s manželkou Keri vedli divoké bitvy. Když se ohlédnu zpět, opravdu nechápu, jak se nám dokonce podařilo domluvit se na sňatku − naše povahy se k sobě moc nehodily. Čím déle jsme v manželství žili, tím silněji se projevovaly protiklady. Bohatství a sláva nám život neulehčily. Naopak problémy se jen prohloubily.

Napětí mezi námi dosáhlo takové úrovně, že nadcházející turné na podporu mé nové knihy mi připadalo jako vysvobození, i když jen dočasné. Hádali jsme se tak často, že už bylo těžké představit si klidný společný život.

Štěkali jsme na sebe a oba pečlivě schovávali bolest za kamennými pevnostmi, které jsme budovali kolem svých srdcí. Byli jsme na pokraji rozvodu a diskutovali jsme o něm nejednou.

Byl jsem na turné, když se hráz protrhla. Znovu jsme se po sté pohádali po telefonu a Keri zavěsila. Cítil jsem vztek, bezmoc a hlubokou osamělost. Uvědomil jsem si, že jsem dosáhl hranice − už jsem to nemohl vydržet.

Tehdy jsem se obrátil k Bohu. Nebo jsem spíš zaútočil na Boha. Nevím, zda je možné nazvat modlitbou to, co jsem v těch chvílích křičel vztekem, ale navždy se mi to vtisklo do paměti. Stál jsem pod sprchou v hotelu ve městě Atlanta a křičel na Boha, že toto manželství je chyba a já už takhle žít nemůžu.

Ano, myšlenku na rozvod jsem nenáviděl, ale bolest vzájemného soužití mě mučila. Kromě vzteku jsem byl i bezradný. Nedokázal jsem pochopit, proč je pro nás s Keri soužití tak složité.

V hloubi duše jsem věděl, že moje žena je dobrý člověk. A i já jsem dobrý člověk. Tak proč se nám nedaří vybudovat vztah? Proč jsem si vzal ženu, jejíž povaha se ke mně tak nehodí? Proč se nechce změnit?

Nakonec jsem si ochraptělý a zlomený sedl na podlahu přímo ve sprše a rozvzlykal jsem se. Z temnoty zoufalství přišlo prozření. Nemůžeš ji změnit, Ricku. Můžeš změnit jen sám sebe. A začal jsem se modlit. Pokud nemohu změnit ji, Pane, pak změň mne.

Modlil jsem se ještě dlouho po půlnoci. Modlil jsem se druhý den, když jsem letěl domů. Modlil jsem se na prahu domu, kde na mě čekala chladná žena, která mi při setkání s největší pravděpodobností nevěnuje ani pohled. Tu noc, když jsme leželi v posteli tak blízko u sebe a zároveň tak daleko, jsem pochopil, co musím udělat.

Druhý den ráno, jsem se ještě v posteli otočil ke Keri a zeptal se jí: „Jak Ti mohu vylepšit dnešní den?“

Keri na mě naštvaně pohlédla: „Cože?“

„„Jak Ti mohu vylepšit dnešní den?“

„Nijak,“ odsekla mi. „Proč se ptáš?“

„Protože to myslím vážně,“ řekl jsem. „Chci jen vědět, jak Ti mohu vylepšit dnešní den?“

Cynicky na mě pohlédla. „Chceš něco udělat? Skvělé, tak ukliď kuchyň.“

Žena si asi myslela, že vybuchnu hněvem. Přikývl jsem: „Dobře.“

Vstal jsem a uklidil kuchyni.

Druhý den jsem se zeptal stejně: „Jak Ti mohu vylepšit dnešní den?“

„Ukliď garáž.“

Hluboce jsem se nadechl. Ten den jsem měl práce nad hlavu a věděl jsem, že žena to řekla schválně, aby mě naštvala. Byl jsem v pokušení odpovědět jí stejně naštvaně.

Místo toho jsem řekl: „Dobře.“ Vstal jsem a další dvě hodiny jsem čistil a uklízel garáž. Keri nevěděla, co si má myslet. A přišlo další ráno.

„Jak Ti mohu vylepšit dnešní den?“

„Nijak!“ řekla. „Nemůžeš dělat nic. Prosím tě, přestaň.“ Odpověděl jsem, že nemůžu, protože jsem si dal slovo „Jak Ti mohu vylepšit dnešní den?“ „Proč to děláš?“ „Protože Tě mám rád a i naše manželství je mi drahé!“

Další ráno jsem se zeptal znovu. Další znovu. A další zase. Potom se v polovině dalšího týdne stal zázrak. Při mé otázce se Keriiny oči zalily slzami a začala plakat.

Když se žena uklidnila, řekla: „Přestaň mi, prosím, dávat tuto otázku. Problém není v tobě, ale ve mně. Vím, že je to se mnou těžké. Nechápu, že se mnou pořád zůstáváš.“

Jemně jsem jí pozvedl bradu, abych se jí mohl dívat přímo do očí. „Protože tě miluji,“ řekl jsem. „Jak ti mohu vylepšit dnešní den?“ „To bych se měla zeptat já tebe.“

„Měla, ale ne teď. Teď se chci změnit já.“ Měla bys vědět, Jak moc pro mě znamenáš. Žena mi položila hlavu na hruď: „Promiň, že jsem se chovala tak hrozně.“ „Miluji tě,“ řekl jsem. „A já miluji tebe,“ odpověděla ona. „Jak ti mohu vylepšit dnešní den?“ Keri na mě laskavě pohlédla:

„Možná zůstaneme nějakou dobu spolu? Jen ty a já.“ Usmál jsem se: „To bych si opravdu přál!“ Ptal jsem se jí dál víc než měsíc. A vztahy se změnily. Hádky přestaly. Pak se začala ptát žena: „Co bys chtěl, abych udělala? Jak se Ti mám stát lepší ženou?“

Stěna mezi námi se zhroutila. Začali jsme si povídat − otevřeně, přemýšlivě − o tom, co chceme od života a jak se navzájem udělat šťastnějšími. Ne, nevyřešili jsme všechny naše problémy najednou. Nemůžu ani říci, že jsme se už nikdy nehádali. Ale povaha našich sporů se změnila. Byla řidší a řidší, jako by jim chyběla zlá energie, která v nich byla dříve. Připravili jsme je o kyslík. Ani jeden z nás už nechtěl ranit druhého.

Už jsme s Keri spolu třicet let. Nejen, že svou ženu miluji, ale i se mi líbí. Jsem s ní rád. Potřebuji ji, chci ji. Mnohé z našich rozdílů se staly našimi společnými silnými stránkami a zbytek, jak ukázal čas, nestojí za naše nervy. Naučili jsme se lépe se starat jeden o druhého, a co je důležitější, stala se z toho naše potřeba.

Manželství vyžaduje úsilí. A úsilí vyžaduje i role rodiče, psaní, práce na vašem těle, abyste si udrželi dobrou fyzickou kondici a všechno ostatní, co je pro mě důležité a cenné v životě. Jít životem s blízkým člověkem je úžasný dar.

Uvědomil jsem si také, že rodina nám pomáhá zotavit se z ran, které způsobují nehezké aspekty naší osobnosti. Všichni máme takové nehezké stránky, které sami na sobě nemáme rádi.

Nechci říci, že naše zkušenosti s Keri budou fungovat pro každý pár. Nejsem si ani jistý, že všechny páry na pokraji rozvodu by byly schopny zachránit své manželství. Ale já jsem nekonečně vděčný za vnuknutí, které mi ten den přišlo ve formě jednoduché otázky.

Jsem vděčný, že mám jako dřív rodinu a manželka (můj nejlepší přítel) se každé ráno probouzí vedle mě v posteli.

A jsem rád, že i teď, o několik desetiletí později, se čas od času jeden z nás obrátí k druhému a zeptá se: „Jak Ti mohu vylepšit dnešní den?“. A to stojí za to ráno probudit se.