VIRAL Není pro Vás nic dost dobré? Syndrom přicházející s věkem, který se...

Není pro Vás nic dost dobré? Syndrom přicházející s věkem, který se dá zvrátit – vždyť štěstí je jen otázkou postoje!

Nádherná poznámka Eteri Chalandzijové o syndromu, kterým trpí moderní společnost. Vždyť štěstí je jen otázkou postoje.

Mezi mými kamarády je jeden člověk, kterému se za dvacet let našeho přátelství podařilo, že se prakticky nezměnil.

Nikdy se nerozčiloval a nikdy nebyl v jeho očích vidět smutek a ani se nemračil, což budilo podezření, že ani nemá žádné nervy, tedy ani svědomí, prostě mimořádný člověk. Ale o tom to není.

Tento rezervovaný muž kazil náladu druhým, ale ukázalo se, že náš stále usměvavý chlapec má problémy. Jednoduše řečeno „nic mu už nevyhovuje“. Přiznal mi „vždycky jsem miloval moře.“

Už jako dítě jsem ho zbožňoval, plaval jsem tak dlouho, až jsem byl zimou celý promodralý, vylézal jsem na břeh a vyvaloval jsem se na horkých kamenech a pekl jsem se jako ryba na grilu až do úmoru a pak jsem se opět jako rozpálená střela vrhal do chladných mořských vln.

Poslouchala jsem a přikyvovala jsem, protože jako člověk, který vyrostl u vody, jsem dobře chápala, co znamená „ryba na grilu“ a „rozpálená střela“.

„Nedávno jsem zjistil,“ naříkal, „že je strašně nepohodlné ležet na kamenech, a písek, který se vám dostane do mokrých kalhot, vám neumožňuje rozvalovat se pohodlně na lehátku. Abych si mohl odpočinout, musím se dvakrát osprchovat, oschnout, vyměnit mokré plavky za suché, musím mít své Campari a led ve skle se nesmí roztéci a pomeranč musí být nahořklý. Ještě mi není ani 50 a už mám spoustu problémů!“

Jeho fňukání mě znepokojilo. Velmi dobře si vzpomínám, jak jsem v mládí jezdila sama každé léto k příbuzným k moři. Celé hodiny jsem nevylézala z vody a večer moji opatrovatelé jen zkontrolovali, jestli mi nenarostly ploutve a žábry.

Mohla jsem se pořád opalovat, ležet na skalách, na pneumatikách a na kolejích, a bylo to pro mě všechno stejně příjemné. Nespálila jsem se ani při čtyřicetistupňových vedrech a medúzy jsem strašila „baf!“ a ony se potápěly strachem, snědla jsem za den jen tři rajčata a spala patnáct minut denně.

Letos v létě jsem si všimla malé rybky, která vyskočila z vlny půl kilometru ode mě, a já jsem tak vykřikla, že mi odpověděla italská nákladní loď na obzoru. Nyní si smíchávám dva opalovací krémy s padesátiprocentní ochranou v očekávání, že dohromady je to sto a ochrání tak mé bledé tělo jako kousky lepenky.

Dřív jsme s mými kamarády ze studií ušetřili trochu peněz, nabulíkovali jsme něco našim rodičům, zabalili jsme si zubní kartáčky a vyrazili jsme na týden na hory na lyže.

Středisko bylo ubohé, jídlo bylo mizerné, lyže křivé a my jsme byli chudí a nenároční, jako vrabci. Bydleli jsme po šesti ve dvou místnostech, k snídani jsme jedli kaši s chlebem, večer pili levné víno a kouřili zapáchající cigarety, ale byli jsme nevýslovně šťastni.

Minulou zimu mě naštvalo, když jsem zjistila, že v nabídce menu, řekněme docela slušné lázeňské restaurace, už neměli celozrnný chléb, a byla jsem docela otrávená, když jsem si uvědomila, že jsem si doma zapomněla svůj oblíbený polštář.

článek pokračuje na další stránce…

Komentář:

Please enter your comment!
Please enter your name here