VIRAL Není pro Vás nic dost dobré? Syndrom přicházející s věkem, který se...

Není pro Vás nic dost dobré? Syndrom přicházející s věkem, který se dá zvrátit – vždyť štěstí je jen otázkou postoje!

Nádherná poznámka Eteri Chalandzijové o syndromu, kterým trpí moderní společnost. Vždyť štěstí je jen otázkou postoje.

Mezi mými kamarády je jeden člověk, kterému se za dvacet let našeho přátelství podařilo, že se prakticky nezměnil.

Nikdy se nerozčiloval a nikdy nebyl v jeho očích vidět smutek a ani se nemračil, což budilo podezření, že ani nemá žádné nervy, tedy ani svědomí, prostě mimořádný člověk. Ale o tom to není.

Tento rezervovaný muž kazil náladu druhým, ale ukázalo se, že náš stále usměvavý chlapec má problémy. Jednoduše řečeno „nic mu už nevyhovuje“. Přiznal mi „vždycky jsem miloval moře.“

Už jako dítě jsem ho zbožňoval, plaval jsem tak dlouho, až jsem byl zimou celý promodralý, vylézal jsem na břeh a vyvaloval jsem se na horkých kamenech a pekl jsem se jako ryba na grilu až do úmoru a pak jsem se opět jako rozpálená střela vrhal do chladných mořských vln.

Poslouchala jsem a přikyvovala jsem, protože jako člověk, který vyrostl u vody, jsem dobře chápala, co znamená „ryba na grilu“ a „rozpálená střela“.

„Nedávno jsem zjistil,“ naříkal, „že je strašně nepohodlné ležet na kamenech, a písek, který se vám dostane do mokrých kalhot, vám neumožňuje rozvalovat se pohodlně na lehátku. Abych si mohl odpočinout, musím se dvakrát osprchovat, oschnout, vyměnit mokré plavky za suché, musím mít své Campari a led ve skle se nesmí roztéci a pomeranč musí být nahořklý. Ještě mi není ani 50 a už mám spoustu problémů!“

Jeho fňukání mě znepokojilo. Velmi dobře si vzpomínám, jak jsem v mládí jezdila sama každé léto k příbuzným k moři. Celé hodiny jsem nevylézala z vody a večer moji opatrovatelé jen zkontrolovali, jestli mi nenarostly ploutve a žábry.

Mohla jsem se pořád opalovat, ležet na skalách, na pneumatikách a na kolejích, a bylo to pro mě všechno stejně příjemné. Nespálila jsem se ani při čtyřicetistupňových vedrech a medúzy jsem strašila „baf!“ a ony se potápěly strachem, snědla jsem za den jen tři rajčata a spala patnáct minut denně.

Letos v létě jsem si všimla malé rybky, která vyskočila z vlny půl kilometru ode mě, a já jsem tak vykřikla, že mi odpověděla italská nákladní loď na obzoru. Nyní si smíchávám dva opalovací krémy s padesátiprocentní ochranou v očekávání, že dohromady je to sto a ochrání tak mé bledé tělo jako kousky lepenky.

Dřív jsme s mými kamarády ze studií ušetřili trochu peněz, nabulíkovali jsme něco našim rodičům, zabalili jsme si zubní kartáčky a vyrazili jsme na týden na hory na lyže.

Středisko bylo ubohé, jídlo bylo mizerné, lyže křivé a my jsme byli chudí a nenároční, jako vrabci. Bydleli jsme po šesti ve dvou místnostech, k snídani jsme jedli kaši s chlebem, večer pili levné víno a kouřili zapáchající cigarety, ale byli jsme nevýslovně šťastni.

Minulou zimu mě naštvalo, když jsem zjistila, že v nabídce menu, řekněme docela slušné lázeňské restaurace, už neměli celozrnný chléb, a byla jsem docela otrávená, když jsem si uvědomila, že jsem si doma zapomněla svůj oblíbený polštář.

.

Ok, člověk se v průběhu let mění. Získává zkušenosti a rozšiřuje si nejen obzory, ale také mu přibývá tuk na bocích, stává se podezřívavým, tvrdohlavým, rozmarným, ztrácí svěžest chůze a nevzrušuje se tolik svým zevnějškem.

Teď už každý všechno ví, ptá se stále méně, ale častěji poučuje. Všichni se cítí být odborníky a jsou nudnými patrony, kterým nic nevyhovuje, kteří už všechno viděli a kteří unaveným pohledem diskutují o tom, který olej je na chuť sladší.

Výsledkem je, že se dostáváme do slepé uličky a pro mnohé se stávají katastrofou ty nejjednodušší věci – jak se dostat ze svého klimatizovaného buicka, dostat se do metra nebo přejet z Tverské ulice do Tverské oblasti.

Je jasné, že pokoj v Anglii bude každopádně lepší než přístřešek v nádražním domku v nějaké díře, ale pokud odmítnete jet do jiného města jen proto, že vaše apartmá je obsazeno, anebo letět v ekonomické třídě, protože to uráží vaši nadutost, pak je chyba někde ve vás.

Aby bylo učiněno spravedlnosti zadost, je třeba objektivně přiznat, že vybíravost a špatné chování se projevují bez ohledu na úspěch a kariérní růst. Velká nuda udolá státního zaměstnance i bohatého člověka.

Ale pokud ten první ještě vyvolává pochopení a sympatie, když naříká nad svým osudem, který ho dostal takřka až na dno, pak rozmary tučných platinových karet toho druhého už nic dobrého v člověku nevyvolávají.

Jedna taková dáma si kdysi stěžovala svým přátelům na skandální věc, kterou řešila se svým manželem kvůli velikosti nové šatny. Muž velkopansky chodil po místnosti vyhrazené pro její kožichy a podprsenky a řekl, že Georgijevský sál Kremlu je menší než tato její šatna.

Vzpomněl si v této souvislosti, že před patnácti lety měla žena jen jeden kožich a dvoje večerní šaty, ale nebyla o nic méně elegantní, přitom to bylo efektivní a ona byla zábavná a bez starostí.

Ruku v ruce s jednoduchostí a nenáročností jde schopnost být překvapen a užívat si života. Je jasné, že je obtížné se stejnou upřímností jako poprvé obdivovat sto čtyřicátou cestu do Paříže nebo nadále věřit v lásku až za hrob, když stojíte u oltáře s pátým mužem. Jen málo lidí zůstává optimistických ve svém pohledu na svět, na ženu, na tajemství světa a na vyhlídky vydělat hodně peněz anebo je promrhat. Všechno zbytečně.

Někteří lidé, tak či onak úspěšní, dospějí s věkem do takového stupně rozčarování ze všeho, že se začnou zabývat neadekvátními záležitostmi, utápí se v neřesti nebo si pořídí mladou a veselou přítelkyni, která je plná očekávání, štěstí a naděje. Oni sami už přitom nemají žádná očekávání a naděje. A aby něco pocítili, je třeba je nějak povzbudit, ale většinou se to nepodaří.

Dobře, nikdo neříká, že ve čtyřiceti musíte být stejně naivní jako ve dvaceti. Ale jedna věc je mít smutek v očích a životní zkušenosti a úplně něco jiného je chovat se jako blázen.

Říká se, že je to nevyhnutelné. Nevěřím tomu. Zdá se mi, že i když člověk nebyl obdařen neuvadajícím nadšením, zvědavostí, snadným žitím a připraveností zbavovat se rychle svých drahocenných milionů či svých návyků, může se úspěšně zapojit do procesu zklidnění duše. Starat se o ni jako o svoji slezinu. Některé změny podporovat a jiné kontrolovat. Alespoň to zkusit.

Protože pokud má člověk ještě opravdu žít a nic se mu nedaří a nic není tak, jak by si přál, všude kolem jsou jen stejná stvoření, svět je shnilý a Paříž ztrácí svoji duši – tak to je už moc smutné.

Není správné chodit s hněvem v očích a neradovat se z malých radostí života jen proto, že už jste dospěli nebo jste veleúspěšní. Podívejte se na Micka Jaggera. Tomu chlapovi táhne na osmdesát a on zlobí jako sedmnáctiletý. Ok, tohle není dáno každému, ale neměli byste to alespoň zkusit?

Autorka — Eteri Chalandzijová

Komentář:

Please enter your comment!
Please enter your name here