Proč se dnes moderní vztahy tak snadno rozpadají

Proč jsou v současnosti vztahy tak těžké? Proč nedokážeme milovat přesto, že se o to tak velmi snažíme?

Proč se stali lidé najednou tak nešikovní v udržování vztahů? Zapomněli jsme milovat? Či ještě hůře, zapomněli jsme co je to láska?

Nejsme připraveni …

Nejsme připraveni. Nejsme připraveni na oběti, kompromisy a bezpodmínečnou lásku. Nejsme připraveni investovat vše, co je potřeba k tomu, aby vztah fungoval.

Vše chceme mít příliš snadno. Vzdáváme se rychle. Vše, co k tomu stačí, je jediná překážka, která nás srazí k zemi.

Nenecháváme naši lásku vyrůst. Opouštíme ji dříve, než nadejde její čas.

Není to láska, co ve skutečnosti hledáme, ale zábava a vzrušení. Chceme někoho, s kým půjdeme do kina nebo na párty, ne někoho, kdo nám rozumí i během nejhlubšího ticha.

Nezvládáme všednost …

Trávíme spolu čas, ale nevytváříme si vzpomínky. Nechceme nudný život.

Nechceme partnera pro život, ale jen někoho, kdo nám umožní pocítit, že jsme živí právě teď. Všechno je to jen o momentech.

Poté, co opadne vzrušení, zjišťujeme, že nikdo nás nepřipravil pro všednost. Nevěříme v krásu předvídatelnosti, protože jsme příliš zaslepení touhou a vzrušením po dobrodružství.

Věci vítězí nad city …

Noříme se do proudu života velkoměst, kde už nezbývá místo na lásku. Nemáme čas milovat, nemáme trpělivost řešit věci, které s sebou přináší vztah.

Jsme zaneprázdnění lidé honící se za materiálními sny, ve kterých láska už není zakomponována. Vztahy nejsou ničím jiným než pohodlím.

Vyhledáváme okamžité uspokojení ve všem, co děláme. Ve věcech, které sdílíme na internetu, v kariéře, kterou si volíme či lidech, do kterých za zamilujeme.

Na nic nemáme čas a trpělivost …

Chceme zralost ve vztahu. Ta však přichází s časem. Emocionální napojení se rozvíjí roky. Míváme pocit, že k někomu patříme, ačkoli ho známe jen chvíli.

Nic není hodné našeho času a trpělivosti, dokonce ani láska.

Raději strávíme hodinu se sto lidmi než abychom strávili den s jednou osobou. Věříme v to, že máme „možnosti“, že jsme „sociální“ bytosti.

na druhé stránce….

Jsme sobečtí …

Věříme více v setkávání lidí než v to, abychom je poznávali. Jsme lakomí. Chceme mít všechno.

Jdeme do vztahu už při nejmenší atraktivnosti a vystoupíme z něj jakmile najdeme někoho lepšího.

Nechceme najít v druhém člověku to nejlepší. Chceme, aby byl perfektní. Randíme s mnoha lidmi, ale jen zřídkakdy jim dáme reálnou šanci. Z každého jsme zklamáni.

Technologie nás přiblížili, ale zároveň vzdálili …

Technologie nás přivedly blíže k sobě. Tak blízko, že je až nemožné volně dýchat.

Naše fyzická přítomnost tak byla nahrazena sms-kami, hlasovými zprávami, video hovory. Už více necítíme potřebu trávit s někým náš čas.

Máme se navzájem už i tak dost. Nezůstalo nic, o čem bychom se mohli vyprávět.

Stali jsme se poustevníky …

Jsme generací poustevníků, kteří nezůstávají dlouho na jednom místě. Každý má fobie ze závazků.

Věříme, že nejsme stvořeni pro vztahy. Nechceme se usadit. Dokonce, byť jen myšlenka na to nás děsí.

Neumíme si představit, že s jedním člověkem bychom měli strávit celý život. Proto odejdeme.

Rádi si o sobě myslíme, že jsme jiní než ostatní. Rádi věříme, že se nepodvolíme sociálním normám.

Obliba v sexuální odvázanost ...

Jsme generací, která se nazývá „sexuálně osvobozená“. Dokážeme oddělit sex od lásky. Alespoň si to myslíme.

Jsme generace, co randí a rozchází se. Nejprve máme s někým sex a pak se rozhodneme, jestli ho budeme i milovat.

Sex přichází snadno, věrnost už ne. Vyspání se s někým se stalo novým trendem. Děláte to ne proto, že druhého člověka milujete, ale proto, že se dobře cítíte.

Je to všechno dočasné uspokojení, které potřebujeme. Sex mimo vztah již není tabu. Vztahy již nejsou tak jednoduché, jak bývávaly.

Existují otevřené vztahy. Přátelé s benefity, občasné úlety, vztahy na jednu noc, žádné závazky – pro lásku jsme ve svých životech vyhradili jen velmi málo prostoru.

Jsme nadmíru Logičtí … a citliví ...

Jsme generací, která je nadmíru vedena logikou. Již více nevíme, jak milovat šíleně.

Neodletěli bychom jen tak do vzdálené země jen proto, abychom potkali někoho, koho milujeme. Raději se rozejdeme, protože je mezi námi velká vzdálenost.

Jsme příliš citliví na lásku. Příliš citliví na naše vlastní dobro.

Bojíme se …

Jsme ustrašená generace – bojíme se zamilovat, přijmout závazek.

Bojíme se zranění, bojíme se zlomeného srdce. Nikoho do něj proto nepouštíme a bezpodmínečně nemilujeme.

Vykukujeme zpoza zdí, které jsme si kolem sebe postavili. Hledáme lásku, ale chceme utéci v ten moment, kdy ji skutečně najdeme.

Najednou si s ní nedokážeme poradit. Nechceme být zranitelní. Nechceme svou duši nikomu upsat. Sami sebe příliš hlídáme.

Nevážíme si vztahu …

Necháváme odejít nejúžasnější lidi kvůli „ostatním rybám v rybníku“. Už je více nepovažujeme za posvátné.

Neexistuje nic na tomto světě, co nedokážeme zdolat. A přitom zde nyní těžkopádně sedíme při hře na lásku – nejzákladnější z lidských instinktů. Říkají tomu evoluce.