Ale jakmile moje matka odešla, okamžitě jsem odjela do dětského domova, abych navštívila své malé přátele. Tam byla sanitka. Ukázalo se, že si Míša zlomil ruku a Světa zase nohu a odvezli je do nemocnice, kde pracovala moje matka.
Příští den po škole jsem šla navštívit děti, které byly velmi rády, že mě viděly. Nakrmila jsem je, protože úplně odmítaly jíst. V nemocnici jim bylo strašně a cítily se osaměle.
Rozhodla jsem se zůstat a dát je do postele, když v tom okamžiku vešla do jejich pokoje moje matka. Já jsem ani neslyšela, jak vstoupila, ona tam jen stála a sledovala, jak jim vyprávím pohádku a jak potom usnuly.
Když děti usnuly, uviděla jsem svou mámu u dveří. A tak jsem se jí přiznala, že jsme s ostatními dětmi převzaly záštitu nad dětským domovem v našem městě.
Objala mě a řekla mi, že si myslela, že prostě chodím s dětmi na procházku a já jsem už skutečně dospělá…
O dva měsíce později už Míša a Světa žili v našem domě. Máma zařídila poručnictví a oni se stali mým bratrem a sestrou.
Čas plynul rychle, Míša a Sveta už dokončili školu a nastoupili na lékařskou fakultu univerzity, stali se doktory, stejně jako moje matka. Jsme velmi družná rodina.
Nyní jsem vdaná, mám dvě vlastní krásné děti, které miluji.
A můj manžel a jeho rodiče, když se dozvěděli, že můj bratr a sestra jsou adoptované děti, se začali chovat k mé matce vřeleji a něžněji.
Vždyť ne každý člověk je připravený vzít si děti z dětského domova či kojeneckého ústavu, na to musíte být opravdu velmi odvážným člověkem.
Takovým, jako je naše maminka.