Takhle randíme dnes

Nic nepřiznáme. Nechceme vidět smysl. Vždycky se říkalo, že v moři je spousta ryb, ale nikdy dřív jsem moře neměli na dosah ruky díky webům jako edarling, seznamka, stesti, znamost, seznamit,…vyberte si sami. Můžeme si objednat lidskou bytost stejným způsobem, jakým si vybíráme a objednáváme pizzu.

Myslíme si, že intimita je vyjádřitelná perfektně zvoleným řetězcem emoji smajlíků. Myslíme si, že úsilí spočívá v textovce „dobré ráno“. Říkáme, že romantika je mrtvá, protože možná je, ale možná ji jen potřebujeme přetvořit.

Možná romantika v moderní době znamená položit telefon na tak dlouhou dobu, abychom se zvládli tomu druhému podívat při večeři do očí. Možná romantika spočívá v tom, že ze svého telefonu smažeme Tinder ihned po neuvěřitelné schůzce s někým. Možná je romantika pořád přítomná, jen nevíme, jak dnes vypadá.

Když si vybíráme, pořád se jedním okem díváme po dalších možnostech. Chceme krásný kousek filet mignon, ale jsme příliš zaneprázdnění pohledem na průměrný bufet, protože prostě máme na vybranou. Protože prostě máme na vybranou. Naše volby nás zabíjejí.

Myslíme si, že volba něco znamená. Myslíme si, že příležitost je dobrá. Myslíme si, že čím víc šancí máme, tím lépe.  Nikdy se necítíme uspokojeni, vlastně ani nevíme, jak uspokojení vypadá, jak zní, jak je cítit. Jsme jednou nohou pryč ze dveří, protože za dveřmi je toho tolik, tolik, tolik. Nevidíme, kdo přímo před našima očima prosí o lásku, protože nikdo o lásku neprosí. Toužíme po něčem, o čem stále věříme, že existuje. A přesto se pořád těšíme na další vzrušení, další příval radosti, další okamžité uspokojení.

UklidŇujeme se a rozptylujeme se, a pokud nedokážeme čelit démonům ve vlastní mysli, jak můžeme čekat, že se s něčím vyrovnáme, že budeme někoho milovat?  Opouštíme. Vidíme svět bez limitů tak, jak ho ještě žádná generace před námi neviděla. Můžeme si otevřít stránku, podívat se na obrázky Portugalska a naší Visou si zabookovat letenky. Neděláme to, ale můžeme. Pointa tkví v tom, že víme, že můžeme, dokonce i když na to nemáme zdroje.

Vždy existují další vzrušující možnosti. Otevřeme Instagram a žijeme život těch druhých, život, jaký bychom mohli mít. Díváme se na místa, kam necestujeme. Vidíme životy, jaké nežijeme. Vidíme lidi, s kterými se nescházíme. Necháme se bombardovat stimuly, a pak se divíme, proč se cítíme mizerně. Divíme se, proč jsme neuspokojení. Divíme se, proč nic netrvá a proč nám všechno připadá tak beznadějné. Protože nemáme ponětí o tom, jak vidět naše životy takové, jaké jsou, namísto toho, jaké nesjou.

A to dokonce ani tehdy, kdy na to přijdeme. Říkáme, že jsme našli někoho, kdo nás miluje. Závazek. Intimitu. „Miluju tě“. Děláme to. Nacházíme to. Potom, rychle, žijeme pro druhé. Na Facebooku sdělíme lidem, že jsme ve vztahu. Dáváme svoje fotky na Instagram. Jsou z nás „my“. Děláme ze vztahu něco krásného, nablýskaného, protože chceme, aby to tak bylo vidět. Nesdílíme naše hádky ve tři ráno, zarudlé oči, prostěradla promáčená od slz. Nepíšeme statusy o tom, jak naše láska k tomu druhému září světlem, jakým naše láska k nám samotným nikdy nezářila. Netweetujeme 140 znaků smutku, když vedeme konverzaci, která rozbíjí budoucnost naší lásky. Tohle je to, co nesdílíme. Nablýskané fotky. Šťastný pár. Láska je dokonalá.

Pak vidíme další šťastné, nablýskané páry, a srováváme se. Jsme generace Emoji. Kultura výběru. Generace srovnávání. Poměřování. Dost dobrý. Nejlepší. Nikdy předtím jsme neměli tolik hojnosti, abychom mohli žít Co Nejlepší Život. Vkládáme, vkládáme, vkládáme a pak se ocitáme v zoufalství. Nikdy nebudeme dost dobří, protože to, s čím se snažíme poměřovat, vlastně neexistuje. Tyhle životy neexistují. Tyhle vztahy neexistují. Přesto tomu nemůžeme uvěřit. Přitom to vidíme na vlastní oči. A chceme to. A budeme se cítit mizerně, dokud to nebudeme mít.

Tak se rozejdeme. Rozejdeme se, protože nejsme dost dobří, naše životy nejsou dost dobré, naše vztahy nejsou dost dobré. Díváme se, díváme se, díváme se, opět na Tinderu. Objednáme si někoho tak, jako si objednáváme pizzu. A kruh znova začíná. Emoji. Textovky na dobré ráno. Intimita. Pokládání telefonu. Párová selfie. Nablýskaný, šťastný pár. Srovnávat. Srovnávat. Srovnávat. Nevyhnutelná plíživá nespokojenost. Hádky. „Něco je špatně, ale nevím co.“ „Tohle nefunguje.“ „Potřebuji něco víc.“ A rozejdeme se. Další ztracená láska. Další hřbitov nablýskaných, šťastných párových selfies.

Jedeme dál. Hledáme nepolapitelné. Další oprava. Další uspokojení. Další rychlý zásah. Žijeme naše životy ve 140 znacích, pětisekundových snapech, vyfiltrovaných obrázcích, čtyřminutových klipech. Víc než jen iluze. Máme starost o usazování, zatímco sami sebe necháváme trpět, zatímco nemyslíme na nic jiného než na nablýskaný, šťastný, vyfiltrovaný život, o kterém si myslíme, že znamená usazování. Co je usazování? Nevíme to, ale nechceme to. Není to dokonalé, je to usazování. Není to třpytivá vyfiltrovaná láska. Usazování. Nestojí to za pin na Pinterestu. Usazování.

Přicházíme na to, že to „víc“, co chceme, je lež. Chceme telefonáty. Chceme vidět tvář, kterou milujeme. Chceme pomalost. Chceme jednoduchost. Chceme život, který nepotřebuje potvrzení ve formě lajků, oblíbenosti, komentářů, hlasování. Ještě nemusíme vědět, že tohle chceme, ale je to tak. Chceme spojení, opravdové spojení. Chceme lásku, která buduje, ne která se zruší pro další zásah. Chceme chodit k lidem domů. Na konci našich životů chceme spočinout s vědomím, že jsme žili dobře, že jsme žili NÁŠ život. To je to, co chceme, i když o tom ještě nevíme.

Ale takhle teď randíme.  Takhle teď nemilujeme.