Matka tří dětí o mateřství. Až se vám bude zdát, že vás péče o děti již zcela vyčerpala, přečtěte si, co napsala.
Když jsme přinesli právě narozenou dcerku domů, byli to její bratři, kteří za mnou přiběhli vždy, když plakala nebo podezřele zapáchala. „Maminko, někdo tě potřebuje! Malá pláče! „Hlásili. Na minutku jsem se posadila i s vědomím, že malá už se probouzí, a vzápětí jsem slyšela „Maminko! Potřebuje tě! „Už už, já vím … A to nemluvím o tom, že nároky novorozence nejsou nic ve srovnání s nároky dvou malých chlapců.
Jeden z nich má určitě hlad, druhému je třeba přelepit odřené koleno, pak podat jinou ponožku nebo hodit do vody pár kostek ledu, utřít nos, obejmout, říct pohádku, dát pusinku. Odpovědět na sedmadvacet neodkladných otázek. Některé dny mi připadali nekonečné a věčné opakování situací, kdy „mě někdo potřeboval“, mě vyčerpávalo. Říkala jsem si, že se to na mě nakonec musí proboha nějak negativně projevit!? Jenže pak jsem si náhle, jako bleskem osvícená, uvědomila, že potřebují MĚ. Ne kohokoliv na světě. Potřebují svou maminku.
O co dřív mi došla závratná skutečnost, že mateřství znamená, že nikdy nic nestíhám, o to spíš jsem byla schopná najít své místo a získat klid i v nekončící honbě, která zaplnila důležitou etapu mého života. Tím spíše jsem si uvědomila, že „máma“ je moje povinnost, moje privilegium a má čest. A byla jsem připravena být tam, kde jsem potřebná, v kteroukoli denní i noční dobu.
Máme znamená, že jsem o čtvrté ráno sotva dokrmila maličkou a uložila ji do postýlky a přesně v té chvíli mého tříletého synka začala trápit noční můra … Máma „znamená, že si celé týdny s manželem nemůžeme normálně v klidu promluvit. „Máma“ znamená, že dětské potřeby stavím nad své, automaticky, bez přemýšlení. „Máma“ znamená, že mě bolí celé tělo a mé srdce přetéká láskou.
Vím s jistotou, že přijde den, kdy mě nikdo nebude potřebovat. Moje děti se rozběhnou na všechny strany a budou pohlceny vlastním životem. A já budu sedět někde v domě pro seniory a pozorovat, jak špatné mé tělo je. To už mě nebude nikdo potřebovat. Možná budu dokonce na obtíž.
na druhé stránce….
Samozřejmě, že mě budou navštěvovat, ale moje ruce už nebudou jejich azylem. A mé polibky už pro ně nebudou mít uzdravující moc. A už nebudou žádné malé botičky, z nichž bude třeba otřít bláto. A nikomu nebudu utahovat bezpečnostní pásy v autě. A pohádku budu před spaním číst sama sobě, klidně sedmkrát za sebou. A nebudu už vděčná i za ty nejmenší chvilky oddechu. A nebudou žádné batohy, které bude třeba večer nachystat a potom zase vyklidit. A jsem si jistá, že mé srdce bude naříkat a toužit, aby alespoň ještě jednou, jednou slyšeli ty tenké hlásky oznamující „Maminko, někdo tě potřebuje!“
Sedíme s maličkou samy v naší malé útulné dětské ložnici. Sedíme ve vlastním levandulovém hnízdečku. Díváme se, jak tiše padá sníh a jak po rovném bílém trávníku utíká zajíc. Jen já a moje maličká, všude u sousedů je ještě tma a ticho. Jen my vidíme, jak vychází měsíc a po stěnách dětského pokoje tančí stíny. Jen my dvě, ona a já slyšíme, jak v dálce houká sova.
Pak se k sobě přitulíme pod pokrývkou a já ji uspinkávám, aby znovu usnula. Jsou čtyři ráno, jsem ospalá a unavená, ale to nevadí, protože mě potřebuje. Právě mě. A ze všeho nejdříve já zase potřebuji ji. Protože ze mě dělá maminku. Přijde čas, kdy bude spát tvrdě celou noc. Přijde čas, kdy budu sedět na kolečkovém křesle, nebudu nikoho držet v náručí a budu snít o těch tichých nocích v dětském pokoji. O době, kdy mě potřebovala a byli jsme samy dvě na celém světě.
Tři volné dny strávené v intenzivní blízkosti manželky a potomků přivedly mého muže k pocitům strachu a soucitu, s nimiž se mě ptal: „Takhle je to vždy? Stále? „Měl tím na mysli nekonečné“ Mami, mami, maminko! „, S kterým se na mě obraceli chlapci. „No ano“, potvrdila jsem mu. „Je to tak každý den. To je moje práce, víš? „Jsem nucena přiznat, že to je vůbec ta nejtěžší práce, kterou jsem kdy dělala.
na druhé stránce…
Kdysi jsem mívala čas. Pro sebe. Nyní by bylo fajn najít chvilku alespoň pro své nehty. Podprsenka mi nějak divně sedí. Fén myslím nefunguje, ale ani to nevím jistě. Nikdy se nesprchuju bez diváků. Začala jsem používat krém na oční víčka. Nikde už neověřují mou totožnost. To je důkazem mého mateřství. Důkazem, že mě někdo potřebuje. Právě teď mě někdo stále potřebuje. Stejně jako minulou noc … O třetí ráno slyším cupitání malých nožiček. Někdo jde ke mně do pokoje. Ležím potichu, sotva dýchám. Je třeba se vrátit k sobě do pokoje …
„Maminko!“
„Maminko!“ Hlásek je nyní trochu hlasitější.
„Ano“, říkám šeptem. „Co se děje?“
Na chvíli se odmlčí, oči se mu lesknou v matném světle.
„Mám tě rád!“
A odešel. Vrátil se do svého pokoje. Jeho slova však zůstala viset v chladivém nočním vzduchu. Kdybych se jich mohla dotknout a uchopit je, vzala bych je a přitiskla si je na srdce. Ten tichý hlásek, který zašeptal ta nejkrásnější slova na světě. Mám tě rád. Úsměv mi rozšířil ústa. Bojím se, aby ta vzpomínka nezmizela. Znovu se propadám do spánku a slova mého synka se usadila v mém srdci.
Jednou z tohoto malého chlapečka bude dospělý muž. A už mi nebude šeptat tak sladká slova v tak nemožnou hodinu. Uslyším jen troubení aut a manželovo chrápání. Budu moci klidně spát po celou noc a nebude mě trápit starost o nemocného synka nebo pláč miminka. To už budu mít jen uložené v paměti. Zůstanou mi v paměti ty roky, kdy mě moje děti potřebovaly a bylo to tak vysilující, ale bohužel tak krátké.
Nesním o tom, jak „jednou to bude všechno snazší“. Protože pravda je taková: Ano, možná to bude i lehčí, ale nic lepšího, než dnešek nebude už nikdy. Dnešek, kdy jsem zanudlená a oslintaná od mých malých chlapečků. Dnešek, kdy si vychutnávám objetí malých dlaní. Dnešek je dokonalý. „Jednou“ budu mít dokonalou pedikúru a sprchovat se budu sama celé hodiny. „Jednou“ si sama sebe vrátím. Ale dnešek je doba, kdy se dávám jiným, jsem utahaná, celá ušpiněná, ale mají mě tak rádi, a proto za nimi zase musím jít. Někdo mě potřebuje.
Megan Minneman Morton