Ale když nás vidělo naše dítě, nadšeně tleskalo a říkalo: „Tatínek nosí mámu na rukou!“ Jeho slova mě naplňovala velkou bolestí. Nosil jsem „Ji“ v náručí 10 metrů každý den. Jednou zavřela oči a tichounce mi pošeptala: „Neříkej našemu dítěti, že se rozcházíme.“
Druhý den jsme si byli oba úplně cizí. Třetího dne se naklonila nade mě, a já jsem ucítil vůni její hedvábné halenky. Všiml jsem si toho, že nikdy předtím nevypadala tak mladě. Měla jen jemné vrásky a pár stříbrných vlasů… což způsobilo naše manželství. Na chvíli jsem si pomyslel: „Co jsem to udělal?“
Čtvrtého dne jsem pocítil závan tepla. Tepla, které se mezi nás vrátilo. Přece jen, šlo o ženu, která se mnou strávila 10 let našeho společného života. Pátý a šestý den to pokračovalo. Zuzaně jsem neřekl nic. Každý den mě to nošení stálo méně a méně námahy. Dělal jsem to po celý měsíc. Myslel jsem si, že jsem si zvykl na její váhu.
V jedno slunečné ráno hledala, co si má obléct. Vyzkoušela si několik šatů, ale všechny ji byly velké. V dané situaci jsem si uvědomil, že je velmi křehká a hubená. Proto jsem vůbec necítil, že jsem ji měl na rukou.
Pochopil jsem, že jsem podcenil velké trápení a krutost, které jsem jí svým chováním způsoboval. Bez mého souhlasu se něžně dotkla mých vlasů. Naše dítě vešlo k nám do pokoje a řeklo: „Tati, je na čase, abysi maminku odnesl ke dveřím.“
Pro naše dítě byl tento pohled na nás úplně kouzelný. Objala ho. V té chvíli jsem byl zmatený a pochyboval jsem, jestli chci svou rodinu opustit. Ba co víc, když jsem „Ji“ nesl v náručí dolů po schodech ke dveřím, cítil jsem se jako v den naší svatby. Jemně mi pohladila krk. Držel jsem ji pevně jako během naší svatební noci. Objal jsem „Ji“. Byla tak křehká, až mě to zarmoutilo.
článek pokračuje na další stránce