Karolínka Polcarová, šestiletá dívenka, čelí neuvěřitelně těžkému osudu poté, co ji její vlastní matka málem zabila. Její otec, Karel Václav Polcar, nám vypráví srdcervoucí příběh o boji za život a každodenním úsilí o zajištění důstojné existence pro svou dceru.
Byl to den jako každý jiný, když Karel Václav Polcar dostal zprávu, která mu navždy změnila život. Jeho bývalá partnerka mu předala dceru Karolínku v bezvědomí, s modřinami na obličeji a přeraženým nosem. „Vem si jí, já už jí nechci,“ řekla chladně a odešla. Vedle Karolínky chtěla, aby si Karel vzal i jejich druhou dceru, Lucinku, kterou už dříve zranila zlomeninou pánve.
Karolínku přivezli na chodník před byt v autosedačce s jejími věcmi. Karel okamžitě zavolal sanitku. Na místo přijely dva sanitní vozy a vrtulník, který ji transportoval do Fakultní nemocnice Motol s fatální diagnózou. Lékaři byli přesvědčeni, že Karolínka nepřežije. Její stav byl tak vážný, že se očekávalo, kdy nastane konec.
Bojujeme za každý den
Karel zůstával u Karolínky každý den, dokonce přespával v nemocnici. „Špatně reagovala na ženský hlas, sestřičky mne prosily, abych tam zůstával,“ vzpomíná Karel. Každý den v práci myslel jen na svou dceru, nechával jí své zpocené tričko, aby cítila jeho přítomnost.
Karolínka má nevratně poškozenou pravou hemisféru mozku a chybí jí část lebeční kosti. Trpí motorickými problémy a ztrátou paměti, nevidí a denně mívá epileptické záchvaty. Vyžaduje nepřetržitou péči.
článek pokračuje na další stránce…