Zpěvačka Hana Hegerová považuje za nejšťastnější období své mnohaleté kariéry své vystupování v legendárním pražském divadle Semafor
Hegerová, která zde v letech 1962 až 1966 vystupovala v Dobře placené procházce, to uvedla v rozhovoru k nedávno vydané kompilaci Zlatá kolekce (1957-2010)
Rodačka z Bratislavy, vlastním jménem Carmen Farkašová-Čelková, vydala krátce před svými dvaaosmdesátými narozeninami, které připadají na 20. října, kompilaci Zlatá kolekce (1957-2010). Ta se na začátku října dostala do čela nejprodávanějších alb v České republice.
Dramaturg Tomáš Padevět rozdělil komplet na CD1 Srdcovky, CD2 Cizojazyčné písně a CD3 Filmové, televizní a raritní písně. Posluchači zde mezi téměř sedmdesátkou písní najdou zhruba 20 nahrávek vůbec poprvé uvedených na audio nosiči. Výběr tak zahrnuje třeba také první bratislavskou rozhlasovou nahrávku z roku 1957, písničky z filmů z počátku 60. let či skladby, které sama Hegerová považovala za dávno ztracené.
„Největší radost jsem měla, když jsem ve výběru našla písničku Je suis seul ce soir z roku 1957. Byla to moje první nahrávka zpívaná francouzsky. Vzpomněla jsem si, že se velmi líbila panu Ladislavu Chudíkovi, který ji ve svém rozhlasovém medailonku nechal pustit,“ sdělila Hegerová.
Hana Hegerová – Je suis seule ce soir
K období v divadle Semafor, které označuje Hegerová za své nejšťastnější, se vztahuje i film Kdyby tisíc klarinetů, v němž i zazpívala a zahrála jednu z hlavních rolí. CD3 Filmové ukazuje, že si zahrála v několika dalších filmech a mnoha televizních pořadech. „Byla jsem velmi šťastná, že jsem měla možnost spolupracovat s panem režisérem Karlem Kachyňou, se kterým jsem natočila v roce 1963 film Naděje. Mým partnerem byl veliký člověk a významný herec pan Rudolf Hrušínský,“ podotkla zpěvačka, která se stala synonymem tuzemského šansonu.
Hegerová loni získala čestné občanství Prahy 1 za celoživotní kulturní dílo. Zpěvačka a herečka, která před dvěma lety ohlásila konec veřejného vystupování, žije v metropoli od 80. let.
Pochází ze Slovenska, kariéru zahájila jako herečka v žilinském divadle. Na přelomu 50. a 60. let vystupovala v pražském divadle Rokoko a později v Semaforu. Vystupovala v zahraničí, dokonce i v proslulé pařížské Olympii.
Za album Potměšilý host dostala v roce 1992 od Supraphonu platinovou desku. O čtyři roky později ji Akademie populární hudby zapsala do Síně slávy. V roce 2002 obdržela od prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy. V roce 2010 natočila a vydala kritiky ceněné album Mlýnské kolo v srdci mém.
zdroj: ČTK – jir mal