Vratislav Brabenec je známý jako saxofonista a textař skupiny The Plastic People of the Universe (PPU). Originální seskupení, které je dnes již legendou českého undergroundu, bylo v opozici vůči komunistickému režimu a jeho členové šikanováni. Brabenec byl nakonec přinucen emigrovat s rodinou do Kanady. „Nedostudovaný farář“, jehož aktivity sahají i do literární oblasti či ekologie, oslaví v neděli sedmdesátiny.
K „Plastikům“ založeným v roce 1968 se Brabenec přidal o čtyři roky později. Na jeho popud se skupina začala více zaměřovat na české texty, například
od filozofa a básníka Egona Bondyho. Posléze začal autorsky přispívat také sám Brabenec – zejména na alba Co znamená vésti koně (1981) nebo Maska za maskou. Upravil texty Ladislava Klímy k programu Jak bude po smrti (1979) či podklady ze Starého a Nového zákona pro Pašijové hry velikonoční (1978).
Toto album zhudebnil zakladatel kapely Milan „Mejla“ Hlavsa a při práci se asi nejvýrazněji odklonil od rocku, aby popustil uzdu avantgardním hudebním postupům. Utajovaná premiéra Pašijí se uskutečnila v roce 1978 na chalupě Václava Havla na Hrádečku. Záznam byl šířen jako samizdat na magnetofonovém pásku, oficiálně nahrávka vyšla v roce 1980 v Kanadě. Po roce 1989 byly Pašijové hry velikonoční několikrát uvedeny v různé úpravě.
Perzekvování členů PPU vygradovalo v roce 1976, kdy byl Brabenec spolu s dalšími zatčen a za údajné výtržnictví odsouzen na osm měsíců nepodmíněně.
Rozsudek byl zrušen až v roce 2003 Nejvyšším soudem. K pobytu za mřížemi přivedlo hudebníky obvinění, že v textech některých svých písní použili vulgární slova. Soud v totalitním Československu tvorbu kapely ohodnotil jako „hrubě neslušnou, umělecky pochybnou a protispolečenskou.“
Opozice v čele s Václavem Havlem zorganizovala kampaň na podporu a propuštění uvězněných hudebníků, která vyvrcholila Chartou 77. Brabenec ji po svém propuštění také podepsal. V roce 1982 byl Státní bezpečností (StB) donucen v rámci takzvané akce Asanace k vystěhování do Kanady. StB tehdy Brabencovi mimo jiné vyhrožovala únosem jeho dvouleté dcery, pokud nezačne spolupracovat. „Nemohli jste vracet ty facky,“ řekl k tomu hudebník.
Vratislav Brabenec se připojuje k „Plastikům“
Ze zámoří, kde se živil jako zahradní architekt, se Brabenec vrátil v roce 1997 a znovu připojil k „Plastikům“. Kapela se opět sešla v klasickém složení (Milan „Mejla“ Hlavsa, Vratislav Brabenec, Josef Janíček, Jiří Kabeš, Jan Brabec a kytarista Garáže Josef Karafiát) na přání tehdejšího prezidenta Havla u příležitosti 20. výročí Charty 77. Poté následovalo několik koncertních turné v Česku, rozjezd PPU ale na čas přerušilo Hlavsovo úmrtí v roce 2001.
Brabenec a jeho literární tvorba
Brabenec se věnuje rovněž literatuře, soubor poezie z období od 60. let mu vyšel již v edici Vokno. Je autorem pohádek Všude je střed světa, sbírek básní Sebedudy (1992), Vůl Hvězda Ranní (1998), Vážený pane K. (2001) nebo prózy Karlín – přístav (1995). V roce 2010 vyšel pod názvem Evangelium podle Brabence rozhovor novinářky Renaty Kalenské s hudebníkem – životopisné vyprávění, ale i jeho názory na život, poválečné české dějiny, politiku nebo Kanadu.
Na přelomu 50. a 60. let Brabenec absolvoval zahradnický obor na zemědělské technické škole v Mělníku. Poté studoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakulta v Praze, kterou ale nedodělal. „Zpočátku jsem farářem být chtěl, potom alespoň v rámci církve pracovat s hudbou, ale postupem času jsem zjišťoval, že na to nemám patřičné vlohy,“ řekl v jednom z rozhovorů Brabenec.
zdroj: (ČTK) -Markéta Veselá rmi