I když byl obklopen rodinou a přáteli, cítil hluboký stesk po těch, kteří odešli dřív než on. Generace, která tvořila zlatý fond slovenského herectví, se pomalu vytrácela – a on se s tím nikdy úplně nesmířil.
S divadlem se rozloučil dobrovolně: S těžkým srdcem
Kvietik strávil téměř čtyři desetiletí na prknech Slovenského národního divadla. Když se rozhodl odejít, učinil tak společně se svým kolegou a blízkým přítelem Karolem Machatou. „Nebylo to náhlé rozhodnutí. Cítili jsme, že už nemáme co hrát. Tak jsme se rozloučili představením a bylo,“ vzpomínal herec.
Přestože měl k národní scéně výhrady, navštěvoval ji – ale jen při posledních rozloučeních s kolegy. Divadlo zůstalo v jeho srdci, i když na něj vrhalo i stíny zklamání.
V přírodě našel klid: Z lesa odešel beze zbraně
Kvietik miloval přírodu, a zejména své milované Štiavnické vrchy. I když kdysi vášnivě lovil, poslední roky chodil do lesa už jen s dalekohledem. Seděl v tichu, pozoroval zvířata a nacházel klid, který mu divadelní svět nemohl nabídnout.
Jeho přítel Eduard Chmelár vzpomíná, že i krátce před smrtí měl energii a chuť do života. „Minulý týden ještě vázal vinnou révu. Když jsem ho tak viděl, připomněl mi jeho legendární roli Urbana Habdžu z Červeného vína,“ napsal.
Legenda, jaká se rodí jednou za život
Kvietik byl nejen hereckou ikonou, ale i symbolem charisma, mužnosti a noblesy. Miloval víno, přírodu, krásné ženy a umění. V dobách své největší slávy dostával stovky dopisů denně, po představeních na něj čekaly zástupy obdivovatelek.
Jak připomněl Chmelár: „Toto se už nikdy opakovat nebude. Dnešní hvězdičky by si měly uvědomit, co znamená opravdová popularita, která vzniká z talentu, pokory a práce – ne z mediální bubliny.“