Začíná svůj dopis takto:
„Je zvláštní si uvědomit a přijmout svou smrt ve 26 letech.“ Obvykle na to nemyslíme. Dny plynou a vy si myslíte, že to tak bude vždy. Až jednoho dne dojde k neočekávanému. Vždy jsem si představovala, jak zestárnu, zešedivím a vrásčím se a budu se věnovat velké rodině (kde je mnoho dětí), kterou jsem plánoval vybudovat s milovanou osobou. Chtěl jsem to tak strašně, že mě to teď nesnesitelně bolí. “
„Ale toto je život: je křehký, neocenitelný a nepředvídatelný a každý den je darem.
Nyní je mi 27 let. Nechci opustit tento svět. Miluji svůj život. Jsem šťastný. Dlužím to svým blízkým. Ale nemám moc ovládat život.
Nenapsala jsem tento příspěvek, protože se bojím smrti. Miluji skutečnost, že si většinou neuvědomujeme jeho nevyhnutelnost. Až na mě, kdo se rozhodl podělit se o mé myšlenky. Není zvykem o tomto tématu mluvit, je to tabu, jako by se nám to nikdy nestalo … Proto to pro mě není tak snadné.
Chci jen, aby si lidé konečně přestali dělat starosti s nepodstatnými a nesmyslnými věcmi v jejich životech a pamatovali si, že na konci cesty všichni čekáme jen na jeden osud. Snažte se proto žít svůj život dobře a důstojně, nedávejte pozor na všechny ty nesmysly.
Ve svém příspěvku sdílím různé myšlenky, protože jsem měl v posledních měsících spoustu času na přemýšlení o svém životě. Tyto myšlenky mi samozřejmě často přicházejí na mysl uprostřed noci!
Kdykoli si stěžujete na maličkosti (a v posledních měsících jsem si všiml spousty podobných věcí), přemýšlejte o tom, kdo se vlastně s tímto problémem setkal. Poděkujte osudu za drobné potíže a zapomeňte na ně. A i když vás něco naštve, hlavní věcí není nechat se na tom pověsit a snažit se nevyvrátit svůj hněv na ostatní lidi.
Buďte vděční za každý den, že vás nic nebolí. A dokonce i ve dnech, kdy se nebudete cítit dobře kvůli nachlazení, roztržení zad nebo podvrtnutí kotníku, buďte vděční, že to neohrožuje život a dříve či později pomine.
Lidé, méně si stěžujte a více si pomáhejte!
Zdroj:02425.ru