Hlas, který zmlkl – a přesto zněl dál
Rakovina postupovala tiše, ale neúprosně. Anička přišla nejprve o jednu hlasivku, později i o druhou. Nemohla už mluvit, ale přesto dál komunikovala – pohledem, úsměvem, přítomností. Ještě při svém posledním televizním rozhovoru doufala, že v květnu už bude zpívat svou novou píseň živě. „Deska bude, zpívání bude, všechno bude,“ říkala tiše. Ale už věděla, že to tak nebude.
Ztráta sluchu, přesto nablízku
Nemoc se však nezastavila. Zasáhla i její mozek – přesněji centrum sluchu. Anička přišla o další ze svých darů. Přestávala slyšet. Přesto nebyla sama. Její otec, Felix Slováček, byl u ní do poslední chvíle a popsal, jak nemoc postupovala neuvěřitelně rychle. „Byla lvice. Skutečná bojovnice,“ řekl o své dceři se slzami v očích.
Sedm dní do konce: Morfin, mlčení, klid
V posledním týdnu už Anička neměla sílu mluvit ani vnímat okolí. Ticho vystřídalo všechno ostatní. Její tělo bylo vyčerpané a bojovalo už jen o každý nádech. Morfinové náplasti přestávaly zabírat, a tak musela dostávat utišující látky nitrožilně. „Vracívala se mezi nás jen v záblescích,“ řekl jeden z přátel. Její cesta se blížila ke konci – a ona to přijímala s takovou důstojností, že i ti nejstatečnější plakali.