Nevím, jak dlouho tu ještě budu, ale na tento způsob života jsem si zvykla.
Snažím se pomoci prací, kterou ještě zvládnu. Je to moje terapie v samotě nejen pro mě samotnou, ale i pro ty, kteří jsou na tom ještě hůř než já.
Nechci, aby někdo říkal, že život je příliš dlouhý.
Je to v pořádku tak, jak to je.
Proč?
Protože, když jsem sama, můžu se v klidu podívat na rodinné fotky a přidat k nim pár vzpomínek, které jsem si přinesla z domova.
Doufám, že další generace pochopí, že rodina se buduje. Staví se pro budoucnost. Aby měla zítřek v našich dětech.
Je to jen malá splátka času našim rodičům, kteří nám věnovali svůj veškerý čas.
Který nám dali, když jsme vyrůstali a vychovávali nás.