Plastelínová armáda místo přátel
Od té doby si Alex začal vytvářet vlastní svět. Ze všeho nejvíc miluje plastelínu, z níž modeluje celé postavičky – armádu, rodinu, zvířata. Nahradil jimi kamarády, které v běžném světě nenachází. A právě v těchto figurkách si buduje prostředí, kde je přijímaný a kde patří.
Někdy je ale jeho uzavřený svět nebezpečný. Když jednou začal pokašlávat, maminka si nejprve myslela, že je nachlazený. Nakonec vyšlo najevo, že spolkl magnetické kuličky z dětské hry. Po rychlém odvozu na pohotovost jí syn řekl něco, co ji rozlomilo: „Mami, proč pláčeš? Vždyť mě stejně nikdo nemá rád.“
Naděje jménem Liliana a opakující se osud
Po šesti letech se rodina rozrostla – narodil se další sourozenec, tentokrát holčička Liliana. Alex se těšil, že bude mít parťačku. Rodiče doufali, že bude zdravá. Všechna vyšetření byla v pořádku. Ale kolem prvního roku se jejich dcera začala měnit.
Z dívky, která byla vnímavá a usměvavá, se pomalu stávala uzavřená bytost, která přestala reagovat, nemluvila, mizela do svého vnitřního ticha. „Přestala dělat zvuky, pak už jen mlčela,“ říká Marta. A rodina si musela znovu přiznat bolestnou pravdu – autismus zasáhl i jejich druhé dítě.