Tento koncept vstoupil do povědomí veřejnosti během íránské krize rukojmích v letech 1979-81 a byl také diskutován po únosu letu TWA 847 v roce 1985. Pasažéři letadla byli zadrženi dva týdny, a když byli propuštěni, několik tvrdilo, že jsou s únosci.
V historii můžeme najít mnoho případů, které svědčí o Stockholmském syndromu. A příklady jsou častější, než si myslíme! Psychologové, kteří syndrom studují, se domnívají, že pouto vzniká, když věznitel ohrožuje život vězně , pak o tom přemýšlí a rozhodne se vězně nakonec nezabít.
Vězňova úleva na konci vyhrožování smrtí se promění v vděčnost vězniteli za to, že mu vrátil život.
Jak ukazuje incident stockholmské bankovní loupeže, trvá jen několik dní, než se toto pouto vytvoří , což dokazuje, že v raných fázích touha oběti přežít převažuje nad touhou nenávidět osobu, která situaci vytvořila .
Jádrem Stockholmského syndromu je instinkt přežití. Oběti žijí v nucené závislosti a vzácné nebo malé skutky laskavosti uprostřed děsivých okolností si vykládají jako dobré zacházení.
Ve skutečnosti je syndrom charakterizován nejen pozitivním poutem mezi žalářníkem a vězněm , ale také tím, jak se vězeň později snaží chránit svého zadrženého před ohrožujícími úřady. Jako by mu udělali medvědí službu tím, že by rozbili vztah mezi nimi.
A tento negativní postoj je posílen, když zadržený již nemá z rukojmí žádný jiný užitek než jeho „propuštění na prodej“ , jak je tomu často u politických rukojmích.