Milan byl nucen jíst sám, trápil se , chyběla mu společnost rodiny, a hlavně malého Sebíka . Když se pak stalo, že kvůli jeho stařeckému třesení rukama rozbil několik talířů, které chtěl po sobě po jídle uklidit, nedostával pak už večeři na talíř jako ostatní, ale jen na dřevěnou desku.
Pro Milana to bylo ponižující, ale naštěstí tato situace netrvala dlouho, a to překvapivě díky vnukovi. Ten sice mlčel, ale dění doma pozorně sledoval a jednoho dne si půjčil Milanovi řezbářské náčiní a dva kusy dřeva a začal je opracovávat. Sebíkův otec, syn Milana, se podivil a ptal se syna, do čeho se to pustil. Malý mu odpověděl, že se rozhodl udělat jemu i mamince jejich vlastní dřevěné talíře, které by si mohly schovat na stáří, aby vždy měly z čeho jíst, když se jim také budou třást ruce jako dědečkovi.
To byla pro otce lekce! Nejdřív na syna nevěřícně hleděl, ale pak se rozplakal a uvědomil si, jak se k otci celou dobu choval. Když se vzpamatoval, zašel za otcem, upřímně se mu omluvil a poprosil ho, zda by ho doprovodil ke stolu. A protože Milan netoužil po ničem jiném než po tom, aby byl součástí rodiny, objal ho a celá rodina se sešla u večeře.
Od té doby byl Milan už jen šťastný a malého Sebastiána začal učit vyřezávat, stejně jako to i jeho učil jeho vlastní otec.