Šel tedy do práce. Zpočátku to bylo velmi podpůrné. Později ho ale srazil strom. Musel na operaci. A i po operaci, která nám sežrala všechny naše úspory, velmi kulhal na pravou nohu. A jaký by tam mohl být výdělek! Navíc jsme mu ani nemohli nechat alespoň nějakou handicapovanou skupinu. I za tuto službu lékaři požadovali úplatek. A kde jsme vzali peníze, když jsme sotva vycházeli? Jednoho dne v den výročí smrti mého dědečka jsme navštívili jeho hrob. Začali si vzpomínat, jaký byl v životě. Jak všem pomohl. Jak mohl vtipkovat. Vzpomněli jsme si i na to, jak nám radil stavět v nejtěžších dobách. A o tom, že řekl vykořenit starou jabloň, až přijdou těžké časy. Dlouho nerodila, ale s vykořeněním jsme nespěchali. Mysleli na to, až když staré kmeny začaly hrozit, že spadnou na vedlejší dům a vyhodí střechu do povětří. Takže letos na podzim jsme se pustili do práce.
Mysleli jen na to, aby si nezpůsobili další průšvih – nezničili sousedův dům. Pořezali jsme jabloň a byli moc rádi, že budeme mít i dříví na zimu. Ale jestli vyvrátit strom nebo ne – přemýšlel. Ostatně můj děda na tom trval. Ivan stále těžce cvičil s nohou. A nebyl jsem skvělým pracovníkem. Ale přesto jsme se pustili do práce. A nikoho na pomoc nezavolali – jak přikázal můj dědeček. Kořeny jabloně rostly hluboko pod zemí, takže jsme asi týden něco kopali. Dokud jsme nenarazili na něco velmi silného. Byla to kovová krabice! A její zámek nebyl upevněn studnou, ale silným drátem. Přitáhli jsme archu do světa Božího. Přivedli ji do domu. Otevřeli – a nevěřili svým očím. Mysleli si, že existuje nějaká zapomenutá zásoba. A bylo tam hodně zlatých věcí – prsteny, řetízky, nějaké zlaté figurky.
Na dně truhly nám ležel dědův dopis. Napsal, že kdysi v Americe vydělal hodně zlata v dolech. Tam si ale našel chytré přátele, kteří ho varovali, aby nekupoval půdu domů, ale aby kupoval zlato. Protože lidé mohou vzít půdu. A zlato se dá vždycky schovat. Kdo ví, jestli ti lidé věděli, co náš kraj skutečně čeká, nebo měli jen vlastní velkou životní zkušenost. Ale jejich rady mému dědečkovi později souhlasily. Lidé skutečně šíleli, protože byli připraveni o akry půdy, na kterých v Americe tvrdě pracovali. A děda vyprávěl spoluobčanům, že ho cestou ze Západu okradli. A tento poklad v tichosti zakopal pod jabloň. Čas od času pravděpodobně použil tento poklad.
Protože pomáhal dětem stavět dům, léčil manželku. O jeho kovové truhle ale nikdo ve vesnici nevěděl. A teď jsme se dohodli, jeho potomci. Díky dědovi jsme přežili strašná 90. léta a ještě později si otevřeli malý obchod. Klenotník, kterému jsme zlato mimochodem prodali, byl velmi překvapen. Řekl, že to byla dobrá práce, i když kupující nebyli zvyklí produkt chválit. Odborný zájem však pravděpodobně převýšil logiku. Dodnes si pamatujeme, jak nadšeně se na tyto prsteny díval.
Zdroj:sitenews.biz.ua