Anna se vydala na turistiku, ale bohužel se už nikdy nevrátila. Na pohřbu byli hosté plní hlubokého žalu a děti, které stály u rakve své milované maminky s otcem u boku, jen s obtížemi potlačovaly slzy. Dcerky Anna, Miška a Mirek, pevně svíraly ruce svého otce během smutečního obřadu a Peťko měl celou dobu svou ručku v dlani svého tatínka Petra.
Kněz, který sloužil pohřební homilii, se snažil zmírnit smutek, který se na hřbitově rozprostřel. Sdílel svou zkušenost z práce v Keni, kde pohřbíval mnoho mladých lidí, a při každé takové příležitosti cítil nepopsatelný smutek. Vyslovil slova útěchy: „Říká se, že kdo ztratí mámu, získá svého anděla. My všichni můžeme být anděly pro tyto děti.“
Dále se podělil o příběh ze svého života: „Měl jsem kamaráda, který dostal od svého otce motorku, když byl přijat na vysokou školu. Bohužel se na této motorce zabil a jeho otec trpěl nesmírnými výčitkami. Ptal se sám sebe: Proč? Nyní si všichni klademe stejnou otázku, a bohužel odpověď je obtížné najít. My věřící, kteří věříme v Boha, rozumíme, že smrtí nic nekončí…“
Těmito slovy kněz usiloval o uklidnění a poskytnutí naděje v obtížném čase smutku.