„Co to děláš?“ zeptal se jí otec vážně.
„Dělám pro tebe a mámu malý stolek,“ odpověděla.
„Abys mohl jíst sám v rohu, až vyrostu.“
Otec a matka oněměli a zdálo se, že to bude trvat věčnost. A pak začali plakat. V tu chvíli si uvědomili, co udělali, a smutek, který způsobili.
Toho večera vrátili stařenu na její právoplatné místo u velkého stolu a od toho dne s nimi vždy jedla. A když kousek jídla spadl na stůl nebo vidlička zabloudila na podlahu, zdálo se, že už to nikoho nezajímalo.