Nemám žádné koníčky a ani si je nehledám, přeci jen jsem už stará. Navrhla jsem svému synovi a jeho rodině (má tři děti), aby se přestěhovali ke mně do mého bytu, ale moje nevěsta byla proti tomu. Je jasné, že nechce žít s cizí starší ženou pod jednou střechou.
Ráda bych se přestěhovala ke své dceři, ale ona už má vlastní rodinu a nechce si k sobě brát staršího člověka. I když je často navštěvuji, vždy se na tyto návštěvy těším. Dávají mi čaj, jídlo a vyslechnou mě. Každým dalším návratem k nim se mi stýská po domově stále méně. Ale musím se vrátit domů…“
Je nepřirozené, že život přestane být naplňující, i když dosáhneme vysokého věku.
V tomto příběhu je jedinou pozitivní zprávou, že žena sama uvědomila nesprávnost této situace a začala hledat způsoby, jak ji překonat. V takových situacích existuje naděje.
„Věkem se zvyšuje nedostatek nadšení a touhy, což je znakem deprese. Proto, pokud se Tamara rozhodne vyhledat pomoc neurologa, psychologa nebo psychoterapeuta, udělá správný krok,“ prozradila psycholožka Arina Lipkina.
Odbornice věří, že v moderním světě by se 67letý člověk neměl cítit starý. V této situaci není problém, pokud si děti nepřejí přijmout staršího člověka do svého domova. Dospělé děti si totiž váží osobního prostoru, ve kterém mají svou vlastní pohodu, kterou potřebují.
článek pokračuje na další stránce….