Mým spolužákem a komplicem ve všech lumpárnách byl Martin. Nebyl zrovna vzorem pořádku a disciplíny, což mu přineslo nejednu komplikaci. Naše spojenectví však trvalo jen do jara, kdy jsem byl kvůli svému chování přesunut do speciální třídy.
Martin tam nakonec skončil také, ale zůstali jsme přáteli, kteří spolu trávili čas po škole. A v případě potřeby mi kryl záda během vášnivých fotbalových zápasů mezi týmy z různých čtvrtí.
I přes všechny tyto výzvy mě ve škole zachránily znalosti. Od dětství jsem rád luštil křížovky se strýcem Pepou, četl knihy a fotbalové články.
Každé září jsem se, o rok starší, vracel do školy s novou energií a elánem, připraven čelit výzvám a těšit se na zážitky osmdesátých let. I když se mnohé od té doby změnilo, můj zájem o učení a nová dobrodružství zůstává stále stejný. A jak mi dnes moje paní ředitelka může potvrdit, v podstatě jsem se od té doby příliš nezměnil.
Škola, pro mě, vždy byla a bude skutečným darem, který mě formoval a poskytl mi základ pro všechno, co jsem v životě zažil.