Před chemoterapií si oholil hlavu. Reagoval po svém
Když se dozvěděl, že při dalším kole chemoterapie pravděpodobně přijde o vlasy, rozhodl se situaci vyřešit předem a hlavu si oholil.
Fotografii následně zveřejnil s typicky ironickým komentářem: „Řekli mi, že při další chemošce přijdu o vlasy. Ani náhodou. Kde nic není, ani čert nebere.“
Za humorem se však skrývá mimořádně náročná léčba.
„Na to vás nic nepřipraví“
Topolánek přiznal, že zejména pozdější cykly chemoterapie pro něj byly velmi těžké. Jedenácté a dvanácté kolo označil za zkušenost, na kterou se člověk prakticky nedokáže připravit.
Mezi komplikacemi zmínil neuropatii a další vedlejší účinky, které výrazně zasahují do běžného fungování.
„Musím se z toho všeho nějak vyhrabat, protože ty průvodní jevy chemoterapie jsou těžko popsatelné,“ uvedl.
Snaží se nemocí nezatěžovat své okolí
Bývalý premiér zároveň nechce, aby se jeho nemoc stala jediným tématem života celé rodiny a lidí kolem něj. Snaží se zachovat co největší samostatnost a pokračovat v aktivitách, které mu zdravotní stav umožňuje.
Svůj přístup shrnul charakteristicky přímo: člověk se z toho podle něj „nesmí pos*at“.
Za těmito slovy je ale patrné vědomí, že jeho situace je vážná a další vývoj nelze spolehlivě předvídat.
Kvůli vlastní diagnóze začal pomáhat ostatním
Topolánek se po zjištění nemoci začal výrazněji věnovat také osvětě. V listopadu založil nadační fond Štěstí nestačí, jehož cílem je podpora výzkumu včasného záchytu rakoviny slinivky břišní.
Právě pozdní odhalení představuje u tohoto onemocnění zásadní problém. Rakovina slinivky může v počátečních stadiích probíhat bez výrazných nebo specifických příznaků, a proto bývá u části pacientů diagnostikována až v pokročilejším stadiu.
„Nějaký rok“ by to ještě mohlo vydržet
Topolánek mluví o své prognóze velmi otevřeně, ale zároveň odmítá předem přijmout nejhorší scénář. Chce využít dostupné možnosti léčby a věří, že může patřit mezi pacienty, kteří s nemocí dokážou bojovat déle.
„Tak trochu už máte napsaný nekrolog,“ popsal černým humorem situaci člověka s takto závažnou diagnózou.
Současně ale dodává, že se momentálně cítí velmi dobře a věří, že právě on může patřit mezi pacienty s příznivějším vývojem. Jak sám poznamenal, „nějaký rok“ by to ještě vydržet mohlo.
Jeho současný postoj tak spojuje dvě věci, které se nevylučují: realistické vědomí závažnosti nemoci a rozhodnutí pokračovat v léčbě i normálním životě tak dlouho, jak to půjde.