Podle jejích slov se často stává, že umírající natahují ruce k něčemu, co ostatní nevidí, nebo mají pocit, že nejsou sami. Zajímavé přitom je, že tyto zážitky většinou nevyvolávají strach. Naopak jsou spojeny s klidem, smířením a zvláštní vnitřní pohodou.
Opakující se zkušenosti napříč rodinami
Na její výpověď reagovalo mnoho lidí, kteří popsali podobné situace ze svých vlastních rodin. Vzpomínky na poslední chvíle blízkých často zahrnují momenty, kdy se umírající „setkávali“ s někým, kdo už nebyl mezi živými.
Jeden z příběhů popisuje otce, který před smrtí komunikoval se zesnulými příbuznými. Pro jeho rodinu se tato zkušenost stala zdrojem útěchy, nikoli strachu.
Samotná sestra přitom zdůrazňuje, že nejde o jednotlivé výjimečné případy. Naopak jde o opakující se jev, kdy lidé na konci života vnímají přítomnost svých blízkých, rodičů nebo dokonce domácích zvířat.
Tichá role těch, kteří jsou u toho
Celá debata se postupně stočila i k práci hospicových pracovníků. Právě oni totiž stojí po boku pacientů i jejich rodin v těch nejtěžších chvílích.
Mnozí lidé vyjadřovali vděčnost za jejich přístup a připomínali, že lidskost, klid a empatie těchto pracovníků zůstávají v paměti dlouho po odchodu blízkého člověka.