Nervózní muž křičel na holčičku. Po 4 týdnech, když dostal dopis se rozplakal

Tento příběh je jedním z těch, které kolují po internetu již dlouhou dobu. Je dost možné, že byl populární ještě před jeho vznikem.

Existují i ​​verze, ve kterých je hlavní hrdinkou žena. Tak či onak, tento příběh poukazuje na to, že když jsme smutní a frustrovaní, často zapomínáme na problémy jiných lidí. Holčička z tohoto příběhu nás proto učí, že bychom měli vždy myslet i na pocity ostatních.

Když jsem ji poprvé potkal na pláži nedaleko mého domu, bylo jí 6 let. Na pláž chodím vždy, když se mi v životě děje něco špatného. Holčička stavěla hrady z písku nebo něco takového a já jsem se díval na ni a na moře.

– Ahoj – řekla mi. Přikývl jsem na pozdrav. Neměl jsem ani nejmenší chuť mluvit s nějakým děckem.

– Stavím si. – Dodala.
– Vždyť vidím. Co to je? – Zeptal jsem se i když mě to vůbec nezajímalo.
– Ani nevím. Jen mám ráda dotyk písku.

To nezní vůbec špatně, pomyslel jsem si a zul si boty. Nad hlavou nám proletěl pták – racek.

– Pro štěstí! – Řekla holčička.
– Co je pro štěstí?
– To je racek pro štěstí. Moje maminka vždy říká, že ptáci přinášejí štěstí …

Racek letěla dál. Jen tak sám pro sebe jsem si řekl: „Sbohem štěstí, vítej žale.“ Pak jsem se otočil a kráčel pryč. Cítil jsem se hrozně. Můj život byl vzhůru nohama.

– Jakže se jmenuješ? – Nedala se odbýt holčička.
– Robert. – Odvětil jsem – Robert Peterson.
– Já se jmenuji Wendy. Je mi 6 let.
– Těší mě, Wendy.
– Vy jste ale směšný, pan P. – zachichotala se.

I přes špatnou náladu jsem se kráčejíc také začal smát. Za zády jsem slyšel její holčičí chichot.
– Přijďte zas! – Křičela – Uděláme si další šťastný den!

Během následujících několika týdnů jsem musel řešit mnoho problémů, navíc jsem se ještě staral o nemocnou mámu. Jednoho rána svítilo slunce a napadlo mi, že bych potřeboval vidět racky pro štěstí. Oblékl jsem se a šel na pláž.

Na místě byl božský klid. Společnost mi dělal jen chlácholivý zvuk mořských vln. I když foukal studený vítr, rozhodl jsem se projít, abych získal zpět svou ztracenou rovnováhu.

– Ahoj, pan P. – slyšel jsem její hlas – Nechcete si se mnou hrát?
– Jakou hru? – Marně jsem se pokoušel zakrýt podráždění.
– Nevím. Znáte nějakou?
– Co tak si zahrát na schovávanou? – Zeptal jsem se sarkasticky.
– Nebo pojďme na procházku.

Při pohledu na ni jsem si všiml, že je až nezvykle křehká.
– Kde bydlíš? – Zeptal jsem se.
– Tady, nedaleko. – Ukázala na plážové domky.
Zvláštní, vždyť je zima, pomyslel jsem si.
– A kam chodíš do školy?
– Nechodím do školy. Mamka říká, že máme prázdniny.
Kráčeli jsme společně po pláži. Byl jsem v myšlenkách někde úplně jinde. Když jsme se loučili, řekla mi, že to byl velmi šťastný den. Kupodivu jsem se také cítil lépe a s úsměvem jsem přikývl.

Za tři dny jsem s nesmírným žalem v srdci přiběhl na pláž. Nechtěl jsem se tam setkat s Wendy. Na malou chvíli se mi zdálo, že jsem před jedním z domků spatřil její mámu. Chtěl jsem za ní jít a říct jí, ať se lépe stará o své dítě.
– Poslyš, jestli nemáš nic proti, – řekl jsem, když ke mně přišla Wendy – rád bych tu zůstal o samotě.

na druhé stránce….

Byla velmi bledá a zdálo se, že dýchá jen s velkou námahou.
– Proč? – Zeptala se mě.

Postavil jsem se před ni a začal křičet:
– Protože dnes mi zemřela matka! – V té chvíli mě napadlo: „Bože můj, proč jí něco takového vůbec říkám?“
– Ach tak, – odpověděla tiše – to musíte mít tedy špatný den.
– Ano – řekl jsem. I včera, i předevčírem. Odejdi, prosím.
– Bolelo to? – Zeptala se.
– Co že bolelo? – Byl jsem naštvaný na ni i na sebe.
– Bolelo to, když umírala?
– No jasně, že bolelo! – Nevydržel jsem. Nevěděl jsem, co chce slyšet a byl jsem příliš ponořený do ponurých myšlenek a pocitů. Odešel jsem.

Uplynul měsíc, možná i více než jsem znovu navštívil pláž. Nikde nebyla. Měl jsem výčitky svědomí a styděl se. Konečně jsem si přiznal, že mi to malá prostořeká holčička neskutečně chybí. Šel jsem k domku, kde zřejmě bydlela a zaklepal na dveře. Otevřela mi mladá žena s vlasy barvy medu.

– Dobrý den, jmenuji se Robert Peterson a hledám malou dívku, která si vždy hrála na pláži. Dnes ji nemohu nikde najít.
– Ach tak, Pane Peterson. Pojďte dál, prosím. Wendy mi o vás hodně vyprávěla. To kvůli mně vás věčně obtěžuje. Prosím promiňte mi, pokud vám to vadí.
– Ale kdeže! Je to úžasné dítě. – Řekl jsem a uvědomil si, že taková Wendy opravdu je.
– Wendy minulý týden zemřela, Pane Petersone, na rakovinu. Zřejmě vám neřekla, že je nemocná.

Byl jsem v šoku. Zalapal jsem po dechu a musel si sednout.
– Milovala pláž a když po mně chtěla abychom sem šli, nemohla jsem říct ne. Cítila se tu mnohem lépe. Většině dní strávených zde říkala, že jsou to šťastné dny. V posledních týdnech se její stav začal rapidně zhoršovat. – Hlas se jí zachvěl. – Něco vám tu nechala … kdybych to jen mohla najít … Prosím, vyčkejte chvilku, než to najdu.

Přikývl jsem a cítil se jako hlupák. Přemýšlel jsem, co jí říct na to, co mi oznámila před chvílí. Podala mi obálku, na které bylo napsáno „Pan P.“. Uvnitř byl veselý obrázek namalovaný pastelkami v jasných barvách. Žlutá pláž, modré moře a bílý pták. Na obrázku bylo napsáno: „Malý racek, který ti přinese štěstí“. Nemohl jsem se ubránit slzám, které se mi začaly valit po tváři a mému srdci, které zapomnělo milovat, se v okamžiku ulevilo.

Objal jsem Wendinu mámu.
– Je mi to velmi líto. Opravdu líto. – pošeptal jsem jí.

Stáli jsme uprostřed pokoje a plakali. Zarámovaný obrázek dodnes visí v mém pokoji. Šest slov, každé jedno pro každý rok jejího života. Dárek od děvčátka s očima barvy moře a jasnými vlasy je pro mě symbolem odvahy, vyrovnanosti a bezpodmínečné lásky. Dárek, který mi navždy bude připomínat dítě, které mě naučilo milovat.

Tento příběh poukazuje na to, že když jsme smutní a frustrovaní, často zapomínáme na problémy jiných lidí. Holčička z příběhu nás proto učí, že bychom měli vždy myslet i na pocity ostatních.

Přidat komentář

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno