Místo školy zamířil ke kulečníku
Když s Janem Werichem začala cloumat puberta, začal pravidelně utíkat ze školy.
Protože jako nezletilý nemohl do hospody a do jiných podniků se podle svých slov styděl, našel si jiné útočiště.
Vracíval se ke kavárně Slavia u Národního divadla, kde byly kulečníkové stoly. Tam trávil čas s dalšími školáky, kteří se také rozhodli výuku vynechat.
Když dostali hlad, dali si chleba se sádlem a zapili ho sodovkou nebo kávou. Kolem poledne se pak vraceli domů, jako by se nic nestalo.
Podpis otce napodobil dokonale
Učitelům bylo brzy jasné, že omluvenky nejsou v pořádku, a proto si pozvali jeho otce.
Ten však před nimi potvrdil, že omluvenky skutečně podepsal.
Teprve po odchodu ze školy synovi přiznal, že jestli se to bude opakovat, čeká ho pořádný výprask. Zároveň ale uznal, že jeho podpis dokázal Jan Werich napodobit téměř dokonale.
Kvůli své pověsti se navíc stal ve škole snadným terčem.
„Werichu, co to bylo s těmi dveřmi?“ ptal se jednou učitel.
„Nevím, nebyl jsem ve škole.“
Po kontrole třídní knihy učitel zjistil, že mluví pravdu. Přesto prý dodal: „Ale kdybyste tu byl, určitě byste to udělal vy!“
Maloměšťáctví kritizoval celý život
Werich nikdy neskrýval, že mu vadilo pokrytectví a přehnané vlastenectví bez skutečných činů.
Vzpomínal například na období vzniku Československa, kdy jako třináctiletý chlapec sledoval oslavy v ulicích Prahy.
Silně na něj zapůsobila hesla o utrpení českého národa a později kritizoval i některé vlastenecké písně nebo legendy, které podle něj podporovaly pasivitu místo skutečné odvahy.
„Zakrývání zbabělosti okázalým trpitelstvím. Vrylo se to do české maloměšťácké dušičky jako cejch. Chceme buřty a mučedníka,“ říkal Jan Werich.
Jeho ostré postřehy i schopnost dívat se na svět s nadhledem zůstávají dodnes jedním z důvodů, proč patří mezi nejvýznamnější osobnosti české kultury.