– Zůstat nezklamaný je výsledkem nějaké obranné strategie. Jsou potřeba, ale jen krátkodobě. Jinak se může jednoho dne tato přehrada prostě pustit, často v tu nejneočekávanější chvíli. Ve skutečnosti máme tendenci předstírat, že jsme silnější než naši pacienti, což je – v každodenním životě – dobrá věc. Musíme je přece podporovat, vytvářet pocit bezpečí. Nemůžeme vedle nich sedět a plakat spolu. Pacient přece musí cítit naši podporu. Ale to neznamená, že nemusíme plakat. Jen si to musíme uvědomit a dát si k tomu svolení. Doufám, že to lékaři časem pochopí. Mám dojem, že mezi generacemi Y a Z roste sebeuvědomění, že se musíme starat o duševní zdraví – dodává.
– Lékaři přiznávají, že navštěvují psychoterapii – v této skupině jsem byl i já. Myslím, že je to jedna z nejlepších věcí, které jsem pro sebe v životě udělal. V současné době hledám supervizora, protože se domnívám, že bychom se měli stále bavit o tom, co zažíváme na profesionální úrovni. Dohled by měl být povinný pro každého lékaře a pracoviště by ho mělo poskytovat, zdůrazňuje Julia Pankiewicz.
Mladí lékaři chtějí i soukromý život
Podle lékaře je pro mladé lékaře nejdůležitější atmosféra a pracovní podmínky, nikoli výdělky. – To znamená, že se chtějí na pracovišti cítit psychicky dobře. Přikládají tomu tedy důležitost. Chtějí se cítit svobodně, nechtějí na sebe cítit tlak, známky diskriminace nebo mobbingu. To je pro ně zásadní. Chtějí zkrátka udržet rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem – chtějí mít soukromý život, nejen profesní, dodává.
– Povolání lékaře se nám samozřejmě nějak prolíná do identity, vždyť se mu věnujeme většinu života. To ale neznamená, že lékaři jsou roboti a jsou stvořeni pouze pro práci. Máme své životy, své rodiny. Rádi bychom byli k dispozici svým blízkým a ve volném čase nezaměstnávali hlavu prací. A je to určitě snazší, když se s námi při naší práci zachází dobře – shrnuje Julia Pankiewicz.