Po otcově úderu jsem měl na tváři velkou jizvu a vždy jsem měl stejnou. V potrhaných modrých džínách, světle červeném tričku a ošuntělých botách.
Nesmutil jsem moc, protože jsem miloval všechny.
V tento den po škole jsem šel do šatny, vzal si starou podzimní bundu a šel ven. Zima … sněhová bouře. Třásl jsem se zimou a stěží jsem mohl chodit. Potom se na mě zezadu někdo vrhl a strčil hlavu do závěje. Slyšel jsem je říkat:
-Ty blázne! Nikdo tě nepotřebuje, ty jsi zadek! “
Pak mi narazili nohy, paže, záda a doleva.
Plakala jsem … ne proto, že byla zima, ale proto, že nemám žádné přátele, ale přesto jsem všechny milovala.
Pak jsem přišel domů a moje matka se na mě vrhla a začala mě vláčet:
-Kde jsi byl?! Jaký druh? Ten idiot není normální! Nebudete mít oběd, jděte do svého pokoje! “
Mlčky jsem šel do svého pokoje a sedl si. Jsem zvyklý na bití, když mě neobejmou a neřeknou dobrá slova. Usnul jsem … ve vlhkém oblečení a hladový.
Pak jsem začal špatně studovat, nerozuměl jsem ničemu … táta mě kvůli tomu bil a velmi tvrdě, jakmile mi udeřil do rukou tak silně, že můj prst byl znecitlivělý a nehýbal se … od té doby to zůstalo.
Z tohoto důvodu jsem byl ve škole ještě více škádlen.
Dny ubíhaly a jednoho dne jsem měl zármutek. Máma a táta nic neudělali, všechno bylo jako obvykle. Víš, co jsem chtěl v noci? Opravdu jsem chtěl, aby mě srdce nebolí … protože jsem tím nechtěl rozrušit mámu a tátu … velmi jsem je miloval, upřímně, moc.
Následujícího dne ve škole jsme byli požádáni, abychom v hodině nakreslili výkres – „Můj sen“
Všichni kreslili auta, rakety a panenky, ale já ne.
Protože jsem to nechtěl … chtěl jsem dobrou matku a tátu …
A nakreslil jsem rodinu. Máma, otec a jejich malí synové šťastně hrají deskovou hru. Jemně jsem kreslil a plakal … je to můj sen …
Když jsem byl na řadě, abych třídě ukázal kresbu, všichni se mi smáli.
Šel jsem na tabuli a řekl:
-Můj sen je rodina (ukázal jsem kresbu a všichni se začali smát)
Jeden chlapec jménem Seryozhka řekl:
-Je to váš sen? ahahaha „.
A nemohl jsem nic říct a jen tiše mluvil přes slzy:
-Prosím, nesmejte se mi … to je můj sen … bijí mě a nemají mě rádi … Žádám vás, abyste se neposmívali … chci, aby mě moje matka také obejmula a políbila .. … pokaždé po škole stojím na vedlejší koleji a sleduji vás, jak vás berou rodiče a radostně jdete domů. A nikdo mě nepotřebuje, vím … (brečel jsem ještě víc) … nemám prst a nejsem krásný, chromý a děsivý. Ale není to moje chyba, upřímně. Miluji své rodiče velmi a nechci je nijak rozrušovat … prosím, alespoň se mi nevysmíváte, nebijete mě.
Učitelka se zdržovala pláče a málokdo mi rozuměl, ale stále se mi vysmívali.
Jednoho dne jsem dostal ve škole známku z ruštiny. Bál jsem se jít domů … moje matka by byla rozrušená.
Ale nemám kam jinam jít a plahočit se domů. Máma se dozvěděla o dvojce a začala znovu …
Popadla můj bolavý prst a hodila mě na podlahu, narazil jsem nohou na stoličku. Pak jsem to dvakrát udeřil do hlavy a nemohl jsem si pomoci …
Po bití jsem ležel na podlaze, na boku a nemohl jsem vstát. Necítil jsem ani prst ani nohu.
Máma někam odešla a nechala mě … vytáhl jsem z kapsy sušenku a začal jsem tiše hlodat … bál jsem se.
Přišla a řekla:
- Tolik odpadků tě zvedlo a ty nemůžeš nic dělat, tak ať přijde tvůj otec a on se tě zeptá! Už to není škoda!
Jen jsem dokázal říct:
-Mami, nepotřebuji to opravit, a přišel táta.
Když se dozvěděl o dvojce, chytil mě za ruku a začal se třást … pak mě udeřil do obličeje a nohou … Padl jsem a nic si nepamatoval.
Probudil jsem se v nemocnici a viděl, že nemám vůbec žádný prst … Podíval jsem se z okna a byl jsem smutný a tiše plakal.
Blížil se Nový rok a všichni ve všech směrech spěchali … Jak si děti hrají se svými rodiči … jak matka obejme svého syna a polibky. Víš, proč jsem plakala? … protože jsem nevěděl, jaký je úsměv mámy a její polibek … nevěděl jsem, co to bylo obejmout mámu a tátu.
Prostě mě zbili, ale já jsem miloval.
Moje učitelka ve škole mi dala čaj k pití, trochu si se mnou hrála – je to moje kamarádka.
Uplynulo půl roku. Vedlo se mi lépe, ale moje máma a táta mě neměli rádi. Jednou jsem náhodou vylil čaj a oni mě znovu zbili …
Najednou mě bolelo srdce a řekl jsem matce:
-Mami-mami, bolí mě srdce “
Nevěnovala pozornost …
Byl jsem znovu v nemocnici a moji rodiče ke mně vůbec nepřišli … bylo mi řečeno, že přijdou, ale ne … A čekal jsem a čekal …
Ale oni mě opustili, zrůda.
A tolik jsem je miloval … miloval jsem je všechny!
Chlapec Váňa zemřel o dva dny později na další zranění … Když byl nalezen mrtvý, držel vlastní kresbu a poznámku, kterou nedokončil …
Obsah zněl: „Mami a tati, odpusť mi, že jsem ošklivý, hloupý a chromý. Je mi líto, že jste mě nemilovali … promiňte.
Nechtěl jsem vás rozladit, chtěl jsem jen jednu …. Obejmi tě, mami … polibek a řekni, že tě miluji …
Tati … chtěl jsem s tebou hrát závodní a střílecí hry … jít se projít a zpívat …
Vím, že jsem na vině …
Velmi vás miluji … .. “
Žádné další pokračování … chlapcovo srdce se zastavilo ….
Nebuďte tak nepozorní ke svým dětem! V jejich
srdíčku je tolik lásky, která by stačila celému světu … Taková byla Vanechka … chlapec, který se zamiloval do celého světa … a jeho rodiče …
Zdroj:mir.ru