Opouštím ordinaci, běžím do nemocnice a vidím – na gauči na příjmu leží těhotná žena, je celá šedivá a tiše naříká.
„Co se děje?“ ptám se, ona už si odkrývá břicho a já provádím kontrolu. Děloha je „obrácená“, tvrdá, bolestivá. Části plodu nejsou jasně definovány. Srdeční ozvy plodu nejsou jasně slyšet – buď má dítě bradykardii, nebo matka má tachykardii. Hned si vzpomínám, že tato žena ke mně přišla do ordinace přesně před týdnem, aby se zaregistrovala. A opravdu má v anamnéze uvedeny dva císařské řezy.
„Bolí mě břicho,“ odpovídá pacientka. – Byli jsme autem s celou rodinou u našich příbuzných ve vedlejší vesnici. Ano, pravděpodobně se to natřáslo, už v autě mě začalo bolet břicho. A teď už nemůžu ani močit!
„Jaký má tlak?“ ptám se svých porodních asistentek. „Sto na šedesát.“ „Položte ji na nosítka a ručně ji odneste na chirurgii!“ „Jak ručně, máme ji nosit? Rozčilovaly se sestry. „Vždyť přišla sama!“ „Ručně na nosítkách!,“ přerušila jsem je. „Vezměte si na pomoc nějakého muže!“
A sama běžím do služební místnosti a vrhám se k telefonu:
„Chirurgie? Okamžitě připravte operační sál! Neseme vám prasklou dělohu podél jizvy!“
článek pokračuje na další stránce..