počkej, přijdu tě navštívit.
Cestou jsem se zastavil v květinářství a koupil dvě kytice chryzantém. Zaparkoval jsem na hřbitově, vzal květiny a tašku a šel jsem podél hrobů. Hřbitov byl starý, a proto byly všude obrovské stromy a spousta různých keřů. Tady a kolem hrobů jejího manžela a dcery rostl obrovský jalovec. Julia pokaždé, když přišla, ostříhala ho a udělala ho vznešenějším a krásnějším.
Ahoj moje rodina, tady jsem. Podzim se už docela ochladil, v noci byly i mrazíky. A přes den stále svítí sluníčko. A teď se na tebe dívá skrz větve stromů. Přinesl jsem kytici podzimních květin. Teď tě dám do pořádku a pak si promluvíme.
Julia položila tašku a květiny na stůl. Vyndala vše potřebné a začala dělat pořádek. O hodinu později všechno jiskřilo. Byl vyřezán keř, vázy byly na zimu zakryty. Květinové koše jsou uzavřené. Unavená Yulia se posadila na lavičku a prohlížela si fotografie svého milovaného manžela a dcery. Najednou se jí zdálo, že slyšela jakýsi pláč a téměř velmi blízko. Začala naslouchat, kromě slz byla slyšet dětská řeč.
Mami, je mi velká zima. Cítím se bez tebe špatně, chci jíst. Všude mě pronásledují, nikam jinam nepůjdu, zůstanu tady s tebou. Zmrznu a ty mě vezmeš na své místo.
Julii se sevřelo srdce při těch slovech, která slyšela. Rozdělila keře jalovce a začala si razit cestu kolem hrobů k místu, kde byl hlas slyšet. Když přišla blíž, uviděla, že na zemi vedle hrobu klečí malý chlapec. Ruce se mu třásly, bylo vidět, že je úplně studený. Všechny tváře byly potřísněné. Obaly od bonbonů ležely vedle něj. Pravděpodobně se shromáždili na hrobech a jedli. Když přišla blíž, zeptala se Julia.
Kdo jsi? Co tu děláš?
Chlapec se schoulil do klubíčka a přitiskl se ještě blíž k hrobu.
já Míšo,
řekl tiše
moje matka je tady, je to 6 měsíců, co zemřela, a zůstal jsem sám.
Ale jako jeden nemáte domov a žádné příbuzné?
Otčím mě vykopl z bytu a já se tři měsíce toulám po hřbitově, sbírám, co občas někdo položí, a tak mi dají zakousnout. Občas mě stráže pustí dovnitř, pak mám svátek. Je teplo a můžete jíst.
A kromě svého nevlastního otce máš ještě někoho?
zeptala se Julia.
Ne, moji prarodiče zemřeli před dvěma lety.
a kde spíte?
Tady, mezi hroby. Když bylo teplo, v noci jsem si lehl k matčině hrobu nebo zalezl do křoví a spal tam a někdy i s hlídači.
Julia se podívala na chlapce a celá její duše se propadla bolestí. Jak to, že dítě zůstalo úplně samo a nikdo ho nepotřebuje, nikdo ho nehledá a nikdo se o něj nestará.
Půjdeš se mnou?
zeptala se Julia.
Předáš mě policii, že? Nechci, byl jsem tam, kluci mě tam porazili. Raději zůstanu tady, jestli máte buchtu nebo bonbón, dejte mi, prosím, to je vše.
no já ne,
odpověděla Julia,
zmrzni tady, neopustím tě. Podej mi ruku a jdeme, ale nejdřív půjdeme do mé, rozloučíme se a já si vyzvednu věci.
Míša trochu váhal, asi se snažil rozhodnout, co dělat, ale přesto se rozhodl a podal ruku neznámé ženě. Z nějakého důvodu se jí nebál. Míše se zdálo, že je velmi laskavá a nenechá ho urazit a možná ho i nakrmí.
Prošli hroby a přiblížili se k hrobům Jegora a Nataši.
Teto, koho tu máš?
Můj manžel a moje dcera jsou tady, zemřeli. Říkej mi Julia, ano?
Dobře, budu ti říkat teta Julie.
Tak se rozhodli. Yulia měla s sebou termosku s čajem a sendvič. Svou novou kamarádku ráda pohostila čajem se sendvičem. Míša vše smetla během pár minut. Julia ho sledovala, jak jí, a tajně si utírala slzy.
No, dáme květiny a půjdeme ke mně domů, a pak se rozhodneme, co budeme dělat dál.
Za prvé, Míšu poslali do vany, jen slastí pištěl, kluk se tak dlouho nekoupal a teď to pro něj byla jen pohádka. Pak Julia uvařila večeři pro Míšu. Poté právě začal usínat a ona položila chlapce na pohovku. A seděla naproti a pozorovala spící Míšu. Za oknem se začalo úplně stmívat, Yulia se posadila do křesla a přemýšlela, co dál, ale jedno věděla jistě, chlapec se na ulici nevrátí. Julia tak ponořená do svých myšlenek usnula přímo v křesle. Probudila se z toho, že s ní někdo třásl ramenem.
Teto Yul, jdeme na snídani, už jsem všechno připravil.
Tak pojďme
odpověděla Julia. Když vešla do kuchyně, byla příjemně překvapená. Na stole stály dva šálky naplněné až po vrch horkým čajem a na talíři ležely vařené sendviče.
Nezlob se na mě,
Míša řekla,
Hrabal jsem se v lednici a dělal chlebíčky, moc jsem tě chtěl potěšit.
Yulia popadla Mishu a přitiskla ji k sobě, z očí jí tekly slzy. Julia si dřepla před chlapcem a zeptala se.
Míšo, chceš se mnou zůstat navždy. Ještě nevím, jak to udělám a čím si s tebou budeme muset projít, ale přiměju tě, abys zůstal se mnou. Jestli to chceš?
Míša minutu mlčel a pak se vrhl ke své zachránkyni a v podřepu ji objal.
Chci, opravdu chci s tebou zůstat. Jsi na všechno sám a já jsem na všechno sám a společně to pro nás bude jednodušší. Pomohu vám ve všem. Jen mě nikomu nedávejte
a propukla v pláč.
Seděli tedy v kuchyni na podlaze schoulení jeden na druhém, jako by se jeden druhého zachraňoval před osamělostí a prázdnotou. Každý z nich si našel to své, Yulia našla svého syna a Míša našla adoptivní a možná nejdražší matku.
Zdroj:yandex