Bouček jako hlas všech, kteří mlčí
Libor Bouček, který dorazil přímo do studia, přiznal, že necítí nervozitu, ale obrovskou odpovědnost. Svůj proslov nebral jako výkon, ale jako službu. „Je to pokus najít slova, která bychom asi řekli všichni,“ uvedl klidně.
Patrika popsal jako „hrabalovskou postavu“, člověka s hlubokou životní moudrostí, kterou dokázal předávat s lehkostí a humorem – „vidlemi“, jak Bouček trefně poznamenal.
Člověk, který spojoval lidi
Atmosféra v rádiu byla podle Boučka výjimečná. Studio, kde obvykle sedí jen pár lidí, se zaplnilo. Desítky tváří, starých přátel, kolegů i těch, kteří se roky neviděli. Nikomu se nechtělo odcházet.
A právě to vystihuje Patrika Hezuckého nejpřesněji. Spojoval lidi. Přirozeně, bez nátlaku, bez okázalosti. I jeho rozloučení tak nebylo jen smutné, ale lidské – přesně takové, jaký byl on sám.