„Není to nejkratší cesta,“ poznamenal jsem. „Budu muset udělat velkou okliku.“
„To je jedno,“ odpověděla. ,,Nespěchám. Jdu do hospice.“
Měl jsem z toho trochu strach. Hospic mám spojený s místem, kde umírají lidé.
„Nemám tu žádnou rodinu,“ řekla žena tiše. „A doktor mě varoval, že už mi nezbývá moc času.“
V tu chvíli jsem vypnul měřič a zeptal se: „Kterou cestou byste chtěla jed?“
Další dvě hodiny jsme strávili jízdou po centru města a viděli jsme různá místa. Stařenka mi ukázala hotel, kde pracovala jako recepční. Později dům žila s manželem jako mladý pár. Viděla jsem také taneční studio, které navštěvovala jako mladá dívka.
V některých ulicích mi řekla, abych zpomalil, a beze slova zírala z oken jako malé zvědavé dítě. Takto jsme cestovali až do noci. Nakonec žena řekla: „Jsem unavená. Teď můžeme jed do cíle.“ Ani jeden z nás nepromluvil ani slovo, když jsme zamířili přímo k adrese.
Hospic byl menší, než jsem si představoval. Jakmile jsme byli na příjezdové cestě, k taxíku přistoupily dvě sestry a začaly nás zdravit. Pomohl jsem staré ženě na vozík a vzal jsem její zavazadla.
„Kolik vám dlužím za vaše potíže?“ zeptala se žena a otevřela kabelku.
„Nic,“ odpověděl jsem.
„Musíš se nějak živit,“ trvala na svém.
Usmál jsem se: „Jsou tu další cestující.“
Bez přemýšlení jsem ji objal. Držela mě tak pevně…
„Udělal jsi staré ženě šťastnou v posledních chvílích jejího života. Děkuji,“ otřásla se.
Potřásl jsem jí rukou na rozloučenou a odešel. Moje další směna už začala. Přesto jsem bezcílně jezdil po městě. Nechtěl jsem nikoho vidět ani s nikým mluvit.
Když analyzuji celou událost, myslím, že to byla jedna z nejdůležitějších zkušeností, která se mi stala. V každodenním životě plném spěchu hledáme jen skvělé dojmy. Věnujeme pozornost tomu, co je nejpůsobivější. Myslím si však, že jen pár okamžiků a malých gest dává životu smysl. Pojďme si je užít. Buďme trpěliví a počkejme, než „zapípáme klaksonem“. Možná pak zjistíme, co skutečně dává smysl.“
Tento úžasný příběh opravdu otevírá oči. Měli bychom si uvědomit, co je v životě nejdůležitější a užít si nádherné, vzácné chvíle. Nikdy nevíme, kdy bude pozdě. Pokud vás tento příběh také oslovil, sdílejte jej prosím se svými přáteli.