Ve své knize Čekání na smích popsal, že ho neustále pronásledovala obava z reakcí typu: „Dobrý, ale Eben to není.“ První ročník, který moderoval, se mu navíc nesmazatelně zapsal do paměti.
Absolutní masakr na jevišti
Rok 2009 označuje Šíp za nejhorší chvíli své profesní dráhy. Jakmile vstoupil na pódium, náhle vypadl zvuk – v sále i v televizním vysílání. Tři minuty ticha v přímém přenosu se podle něj zdály nekonečné.
„Tři minuty hluchého přenosu jsou věčnost,“ vzpomíná. Zatímco technici v přenosovém voze horečně řešili problém, on stál na jevišti bez možnosti cokoli ovlivnit. Situaci popisuje jako stav na hraně kolapsu.
Vnitřní klid, který chyběl
S odstupem let si moderátor uvědomuje, že právě vnitřní klid byl to, co mu v podobných chvílích scházelo. Na rozdíl od Marka Ebena, který by podle něj podobný výpadek zvládl s naprostým nadhledem.
„Na tohle jsem prostě neměl povahu,“ přiznává Šíp s upřímností sobě vlastní. Právě tato zkušenost ho utvrdila v tom, že přímé přenosy nejsou cestou, po které by se chtěl dál vydávat.