„Myslím, že to nevadí. Já se taky vlastně musím přiznat.
Víš, já ho mám jako mimino.“
Po chvilkových rozpacích se na sebě usmějou, že na tom vlastně nezáleží a že si
stejně můžou dobře užít. Tak dojedou k ní domů, dají si ještě skleničku a
začnou se svlékat. Ona si sundá podprsenku a skutečně, je tak plochá, že se jí
dají počítat žebra. On si sundá kalhoty a spodky a mezi nohama se mu houpe
klacek až někam pod kolena.
„Uff, neříkal jsi, že ho máš jako mimino???“
„No vždyť, pětačtyřicet čísel a dvě a půl kila.“
