Venku od rána do večera
Celé dny jsme trávili venku. Schovávaná, kovbojové vs. indiáni, lupiči a policajti, závody a hry, které vznikaly jen díky naší fantazii – to byl svět našeho dětství. Domů jsme se vraceli až ve chvíli, kdy se rozsvítila pouliční světla. A když jsme to přehnali? Rodiče nám dali výchovnou facku, která se nepovažovala za týrání, ale za součást výchovy.
Život bez virtuálního světa
Neměli jsme mobily, internet, videohry ani sociální sítě. Přátele jsme ne „přidávali“, ale získávali. A udrželi jsme si je tím, že jsme spolu skutečně trávili čas – venku, na ulici, v lese. Padali jsme ze stromů, lámali si ruce, řezali se o sklo, stavěli sněhové pevnosti. A světe div se – přežili jsme.
Kreativita místo tabletů a psychologů
Nikdo nám necpal pilulky na hyperaktivitu. Neměli jsme školní psychology. A přesto jsme zvládli školu, vyučili se, vystudovali. Problémy jsme řešili po svém – padli jsme, vstali jsme, a jelo se dál.
článek pokračuje na další stránce…