Říkám – Bez legrace, to je můj přítel.
Ona mi říká – o čem to mluvíš, příteli, jmenuje se Milan P. (příjmení nemohu prozradit).
A v tu chvíli jako by na mě padla tma. Říkám jí, že je to i můj přítel. Nejdřív jsme mlčeli, tak jsme se jeden druhého zeptali – Jste si jisti, o čem mluvíte?
Přijeli jsme do Valjeva, byl horký pátek. Sedli jsme si na kafe a vše od A do Z prošlo z našich životů. Tak dobře nás schoval a já ani nevím, co dělal. Nejhorší ze všeho bylo, že jsem si myslel, že se vezmeme, protože ten můj nám dvěma opravdu fandil.
Podle jejího vyprávění měli oba už nějakou dobu chladný vztah, ale vždy to vyřešili. Dohodli jsme se, že se spolu vrátíme.
Volal jsem Milanovi, aby mě vyzvedl, nemohl. Zavolala mu, aby ji vyzvedl – a on řekl, že přijede.
Trochu jsem se naklonil, aby mě neviděl. Přišel, třásl jsem se. Přistoupil k Marině a políbil ji. Třásla jsem se doslova jako klacek. A pak se otočila na mě. Sotva jsem mohl chodit. Byl v šoku, doslova se na mě nevěřícně podíval.
Nemohl jsem nic dělat, nemohl jsem nic říct, chtěl jsem to nehty roztrhat, ale taky jsem neměl sílu. Doslova jsem nevěřil svým očím.
A já jsem stál vedle nich a odtud jsem odešel.
Už jsem s ním nebyl v kontaktu. Nikdy se mi neozval. Nikdy jsem ho nepotkal. Marinu jsem taky nepotkal. A pak jsem před časem zjistil, že ti dva mají děti a že jsou šťastně manželé.
Teď mě nejvíc zajímá, jestli jsem udělal správnou věc? Kdybych mu na té stanici něco řekl, možná by dnes bylo všechno jinak. Nemůžu se po něm vzpamatovat. Roky plynou, oni jsou šťastní a já jsem sám.
Zdroj:detailed