Máma vyzývavě rozložila své oblíbené divadelní šaty a nacpala trofejní panenky do kufru. A potom jsem s ním dvě hodiny nemluvila a pila kapky v kuchyni.
Nikolaj se cítil provinile, ale nevzdal se. Byl připraven opustit svůj nejlepší oblek a jít do továrny v tunice a ošuntělém saku, ale Máša to nedovolila.
A teď Lyoka a Valya stály a vší silou se držely madla kufru, jako by to byla jediná věc, která je spojovala s mámou a tátou.
– Dívky! – otec došel dech. – Jaká fronta v rezervační kanceláři! Sotva jsem stihl vlak. Kde je máma?
Tady to Lyoka nevydržela a propukla v pláč.
„Mami, máma šla pro sladkosti-a-a-a,“ vzlykala, „tam“ a mávla rukou směrem k hlavním dveřím stanice.
Táta přešlapoval z nohy na nohu a nevěděl, co má dělat. Vlak odjížděl za deset minut a nebylo snadné jít do vagónu, ale běžet. Hledáte ženu nebo stále běžíte do kočáru? Jak vysvětlit soudruhům v práci v Moskvě i v Permu, že jel a ujel vlak, protože jeho žena šla pro sladkosti? Jaké sladkosti jsou na nádraží? Zbláznila se?
Nevyhnutelné vysvětlení před jeho soudruhy v továrnách papeže tlačilo. Popadl kufr, už nedoufal, že najde vrátného, vzal Valju za ruku a řekl:
– Valyo, drž svou sestru pevně za ruku! A rychle běželi k našemu kočáru. Teď přijde máma.
– Jak nás najde? – Valya zakňučela, ale táta se na ni přísně podíval.
– On to najde.
Vběhli do vagónu, udýchaní, zpocení dvě minuty před odjezdem vlaku. Táta podstrčil průvodčímu lístky, strčil kufr na nástupiště a nastoupil do děvčat:
– Modlím se, starej se o ně, musím najít ženu, je ztracená!
Dirigent objal dívky:
– Podívej, máš méně než minutu! Nepřijít pozdě! Jinak odejdeme bez tebe!
Lyoka se hořce rozplakala. Bez táty? Máma se ztratila! Teď i táta?
– Ne, ne, tati!
– Najdu mámu a vrátím se!
Dívky stály v předsíni kočáru. Aniž byste pustili madlo kufru. Vlak se rozjel a průvodčí se na ně podíval trochu vyděšeně.
– Pane, kde je tvůj táta? – ale pak se chytila. – Tati, pravděpodobně naskočil do posledního kočáru. Společně s mou matkou. A teď přijdou.
Ještě jednou pohlédla na vzdalující se plošinu a zabouchla dveře kočáru.
– Tak necháme kufr tady a půjdeme do tvého kupé, počkáme na tátu.
– Ne, – křičel Lyoka.
„Dobře,“ souhlasila vyděšeně, „vezmeme kufr a ty s kufrem počkáš na tátu v kupé. Dobrý? A já ti uvařím čaj a koláče.
Ona, zaklela, s obtížemi zvedla kufr a táhla ho, čímž rozbila elegantní koberečky.
– No, vaše kupé, – řekla s výdechem a otevřela dveře. – Podívej, jak je to krásné. Posaďte se na pohovky, já přinesu čaj a máma s tátou hned přijdou.
Táta opravdu přišel, zrovna když dirigent přinesl čaj a koláče. Ale přišel bez mámy. Zmatený a nešťastný.
***
O den později odjeli do cizího města. Přivítali je ve velkém černém autě a odvezli do nového bytu vedle továrny. Byt byl prázdný a malý, jen dva pokoje. Řidič pomáhal táhnout kufr.
– No, – řekl táta strnule, – tohle je náš dům.
– A strom? – řekla Valya plačtivě.
– Slíbil jsi strom! – vzlykala Lyoka.
– Zítra přivezeme vánoční stromeček! – usmál se řidič. – A pak jděte na prázdniny, kde se sejdou všechny děti! Máte nějaké kostýmy, děvčata? Sněhové vločky nebo zajíčci? – mrkl na dívky. – Do zítřka! I když, odpusť mi, Nikolaji Ivanoviči, zapomněl jsem ještě na jednu věc. Nábytek vám dovezou i zítra, ale teď budeme žádat sousedy o postýlky, ne na zem, aby takové krásky spaly!
O půl hodiny později byl byt plný lidí, sousedé přinesli postýlky, deky a povlečení. Vše pro to, aby se nově příchozí cítili jako doma. Byli krmeni večeří a léčeni koláči. A sousedka z protějšího bytu taktně mlčící o nepřítomné matce nabídla, že zítra bude s děvčaty cvičit, zatímco bude táta v práci.
Tatínek byl z takové pozornosti a péče úplně cizích lidí v rozpacích. Pozdě večer popřál dívkám dobrou noc a řekl:
– Tady nám bude dobře. Pravda? – políbil Valyu a Lyoku. – Podívejte, jací dobří lidé žijí v tomto domě. S námi bude všechno v pořádku.
– A máma? – zeptal se Lyoka tiše. – Ona přijde?
– Musela zmeškat vlak a čeká na náš telefonát. Zítra jí zavolám z budky a řeknu jí, jak ji očekáváme,“ řekl táta s povzdechem.
***
Nikolaj chodil volat každý den. Každým dnem byl více a více pochmurný. V Moskvě neodpověděli. Pochopil, že jejich byt v oddělení už dávno vlastní nějaký jiný specialista závodu, nebo brzy bude patřit. Stále se ale nevzdával naděje, že zjistí, kde je jeho žena. A matka jeho dětí.
A o dva měsíce později mu konečně odpověděli.
– Ahoj? – protáhl se melodicky mladý ženský hlas. – Skhodčenkův byt. Kdo je tam?
– Promiňte, – polkl Nikolaj s námahou, nečekal, že mu ještě někdo odpoví a odpoví cizí hlas, – promiňte, tohle je Nikolaj Ivanovič, bydlel jsem v tomto bytě …
– Ano, a co jsi chtěl? zeptala se žena lhostejně.
– Zjistěte, neobjevil se v našem… promiňte, je moje žena ve vašem bytě?
– Ne, když jsme s manželem vjeli do tohoto bytu, byl prázdný. A nikdo nepřišel – a ona, aniž by čekala na odpověď, zavěsila.
***
Nikolaj Ivanovič se nikdy neoženil. Dívky vychoval, provdal a dal jim byt. A zemřel tiše na venkově.
A dva roky po jeho smrti přišel dopis na jeho jméno.
Lyoka otočila dopis a přemýšlela, zda ho otevřít nebo ne? Je adresován papeži, od kterého to však není známo. Ale po telefonické konzultaci s Valyou jsem se rozhodl ji otevřít.
Valya se večer zastavila u své sestry a našla ji v slzách.
„Tady,“ hodila dopis své sestře. – Naše matka byla nalezena! Vzpomněla si na nás a opravdu chce vidět své dívky! Vlastní! – vykřikl Lyoka.
„Nemám matku,“ odpověděla Valya jednoduše.
Dopisy přicházely dál. Lyoka je zuřivě vyhodila. V bytě ale nějak zazvonil telefon.
– Lyoko, Lyoko, to jsi ty, moje dívka, – zašeptal do sluchátka starý starý hlas. – Lyoko, vím, že jsi to ty, má milovaná dívko! Pořád mám tvoje panenky. Přijď ke mně! Jsem již velmi starý, chci všechno nechat na vás …
Lyoka po matčiných slzách zaváhala a znovu promluvila k Valye. Její odpověď se nezměnila:
– Nemám matku. Nic od ní nechci.
– Valyo, co kdyby změnila názor? Vždyť je to naše matka. Rozumět. A pak, – zaváhala Lyoka, – byt v Moskvě …
– Jak si přeješ, sestřičko. Můžete jít. Nic od ní nechci.
Loka, která činila pokání, odešla. Byt v Moskvě, to není vtip. A chtěl jsem se podívat na svou matku a zeptat se, proč nechala dvě malé holčičky na nádraží.
Rychle se vrátil. A nemohla se zbavit pocitu znechucení. Chtěla jsem si stěžovat sestře, ale sestra se jen zeptala, jestli jsem tam normálně dojela a hotovo. O matce ani slovo.
Chtěl jsem se podělit, že jejich panenky tam nejsou, lhala. A není tam ani byt. A vzpomněla si na ně, protože žije sama, v nějaké chatrči na okraji Moskvy. A potřebuje je, teď opravdu potřebuje své dcery, protože je stará a nikdo je nepotřebuje. A pak dostala strach, jen se bála jít do Permu. Co tam bude dělat, mladá a krásná žena, v této divočině?
– A my? – mohla se tehdy zeptat jen Leka. – A vaše dcery?
– Vždycky jsem si na tebe vzpomínal. A pak je Nikolaj dobrý, neopustil by tě.
Zdroj:yandex