O čtyřicet let později, po jeho smrti, jsem v obývacím pokoji našla dopis. Byl od něj.“ Miláčku, prosím, odpusť mi, prosím, odpusť mi, lhal jsem ti jen jednou v životě. Bylo to, když jsem si poprvé nasypal do kávy sůl.
Pamatuješ si, když jsme se poprvé setkali? Byla jsem tak nervózní, že jsem si místo cukru řekla o sůl. Nevěděla jsem, jak se přetvařovat, a tak jsem ti lhala. Neodvážila jsem se ti to potom vynahradit, protože jsem si myslela, že už si mě nikdy nevezmeš. Mnohokrát jsem se ti snažila říct pravdu, ale můj strach byl silnější. Když jsme se vzali, přísahala jsem si, že už ti nikdy nebudu lhát.
Teď, když jsem mrtvý, se to nebojím přiznat. Nesnáším slanou kávu! Nemyslím si, že by mohla chutnat hůř! Ale pil jsem ji každý den. A nikdy jsem toho nelitoval! Myslel jsem si, že mi to udělá život šťastnějším. Kdybych mohl vrátit čas, udělal bych to samé. Každý den bych vypil šálek slané kávy, jen abych věděl, že jsi tam byla!“
Po tvářích se mi tiše kutálely slzy. Když se mě po letech vnoučata ptala, proč piju slanou kávu, tajemně jsem se usmála. Od té doby je moje odpověď vždy stejná.“ Protože je sladší.“