V TOM ČASE JSME BYLI PŘÁTELI!
Jen jsme prošli kolem, zazvonili na zvonek a zavolali jsme je, aby si šli zahrát fotbal, ping-pong, nebo se jen tak vyřádit na ulici… Jen jsme šli, rodiče nás nemuseli nikam vozit a čekat. .. A přece jsme tady.
Mnohdy jsme se bili různými holemi, házeli po sobě míčky, ale přežili jsme.
Do hry mohli vstoupit jen ti, kteří v tom byli dobří. Ti, kteří nedokázali kopnout do míče, tak nebyli zařazeni do fotbalového týmu a mohli se buď jen dívat, jak hrajeme, nebo si najít jinou hru, jiné spoluhráče.
LÁSKU jsme v televizi nedívali, jen jsme ji prožívali. Srdce nám po prvním polibku šlo vyskočit z hrudi a cítili jsme, že je to něco krásného, nikdo nám to nemusel předem vysvětlovat!
Pokud mě učitel postavil do kouta nebo mi dal na zadek, nevolali jsme policii, nezastřelili jsme ho a neřekli jsme to ani rodičům. Naučili jsme se základní lidské hodnoty, pochopili jsme a věděli jsme, co znamená POVINNOST, VINA, POCIT A ODPOVĚDNOST.
Samozřejmě, byli jsme hrdinové, což je pro dnešní mladé lidi obtížné pochopit – pokud to vůbec chtějí pochopit!