Lékaři mu předepsali nouzové inhalace, pokud se znovu začne záchvat dušení a bylo zaznamenáno zdravotní postižení. Léky platil stát. Vadik začal silně pít a začal mít záchvaty zlosti. Začal Marinu bít, a brát jí peníze, když přepil své. Neměla se na koho obrátit se žádostí o pomoc a podporu. Dívka byla sirotkem. V tichosti snášela veškeré zneužívání svého manžela, protože neměla kam jít. Nemohla všechno odhodit a odejít s nemocným dítětem v náručí jen tak nikam.
Osud rozhodl všechno po svém. Jednou, v silných zimních mrazech, se opilý Vadik vracel domů, sedl si na lavičku, usnul a zamrzl. Marina byla ovdovělá a měla v náručí malého syna. Nemohla pracovat jako předtím, protože Misha mohl mít záchvat kdykoli. Z koleje ji nevyhodili, ředitel se slitoval. Takže přežila se svým synem na skromné invalidní dávce.
Šla do práce, když měl jejích syn Michael už 10 let, stal se nezávislým. Chlapec doprovázel svou matku do práce, on sám měl na starosti dům. Ale mladá žena se velmi bála o svého syna, najednou se mu něco stalo. A chlapec byl velmi chytrý, vždy ji uklidnil a řekl, že vydělá peníze a koupí si nové oblečení, protože to staré bylo úplně zničené. Marina se dokonce zasmála a podívala se na svůj odraz v zrcadle.
Už dlouho nevěnovala pozornost sobě, všechny své výdělky utratila na jídlo, oblečení a boty pro svého syna. Celý den bylo těžké nosit na nohou těžkou tašku, ale co dělat, v jejich vesnici nebyla žádná jiná práce. Rozdělila důchody všem starým lidem, přijela na autobusovou zastávku a čekala na svůj autobus. Vzpomněla si, jaký to byl dnes dobrý den. Jak se líbila starému muži Nikolajevovi, jak byl šťastný, když si myslel, že on sám dosáhl zvýšení svého důchodu.
Marinu náhle zasáhl hněv sousedky, která se chystala navštívit svou dceru na autobusové zastávce. Ludmila Ivanovna byla největší drbna ve vesnici. Aby si ukrátila čas, přistoupila k Marině na autobusové zastávce a začala vyprávět nejnovější drby. Ptala se, jestli se na jejím synovi děje něco neobvyklého. Marina zavrtěla hlavou. Vyprávěla staré ženě, jak je Nikolaj šťastný. Pak řekla, že Nikolaj si teď myslí, že mu stát zvýšil důchod.
Závistivá a zlomyslná stará žena se jen zamračila a řekla, že má postiženého syna, ona sama je chudá jako církevní muška a pomáhá starému muži, který je cizinec. Ze závisti to všechno řekla, protože kdysi v mládí se jí líbil majestátní a krásný Nikolaj. Dokonce se ho pokusila probrat jeho manželce, ale nefungovalo to…
Autobus přijel, Marina odjela a zbavila se otravné partnerky. Jak čas plynul, Marina roznášela důchody a neustále dokládala Nikolajevovi peníze k důchodu. Starý muž byl velmi pohostinný, neustále pil horký čaj a nabízel ji sušenkami. Klepy od Ludmily se ve vesnici dlouho neobjevily. Chvíli zůstala u své dcery.
Když se vrátila do vesnice, okamžitě všem řekla, že bláznivá pošťačka dává svůj plat bezcennému starému muži a on peníze bere, nevadí mu že má nemocného syna. Dokonce začala klepat, že jsou milenci, ale lidé se na ní začali otevřeně smát. Nikolaj jen zřídka opustil dům, nevěděl nic o tom, co se říká ve vesnici. Ale jednoho dne musel jít do obchodu kvůli potravinám. A pak se s ním Ludmila setkala.
A ona řekla, jestli se nestyděl kupovat potraviny za peníze jiných lidí. Starý muž se dozvěděl drby, byl zmatený, a pak se zeptal, o jakých penězích mluví. Babka se dokonce otřásla hněvem. Začala křičet, že to byly peníze, které mu ta hloupá pošťačka dávala. Ti, o kterých si myslí, že obdrželi své vlastní doplatky. A on, bezohledný, bere tyto peníze od postiženého dítěte.
Stařec v tichosti kráčel dál. Znal Ludmilu a nevěřil jí. Ale příště, když mu Marina přinesla důchod, přímo se zeptal ženy na to, co mu řekla drby. Žena přiznala, že chtěla udělat něco hezkého. Potom se rozbrečela. Nikolaj se však na ni nezlobil za podvádění. Přistoupil k dívce a objal ji. Potom se zeptal, jestli se mluví pravda o jejím synovi. A proč nikdy nic neřekla. Marina řekla, že si nerada stěžuje.
U šálku voňavého čaje žena řekla starému muži o svém těžkém osudu. Stařec byl šokován tím, co slyšel. Bylo mu velmi líto soucitné dívky, které bylo připraveno dát poslední. Přemýšlel, jak poděkovat Maríně. A vzpomněl si.
Najednou Nikolaj vstal a odešel do jiné místnosti. Odtud vytáhl starou a vybledlou ikonu sv. Mikuláše Zázračného dělníka. Odevzdal ji Maríně se slovy, že je to skutečně zázračná ikona. Jeho rodina ho předávala z generace na generaci a on byl ovdoven už dávno, neexistuje rodina, nejsou děti. Není zde nikdo, komu by ji předal dál. Dívka nechtěla přijmout takový dar. Slíbila, že když přijde do domu starého muže, bude se modlit před ikonou. A ona opravdu věřila v zázračnou moc svatého obličeje.
Mladá žena se velmi modlila. Nepostřehnutelně se ikona stala jasnější, než by ožila. Její syn v posledních měsících neměl žádné záchvaty. Marina vzala chlapce k lékařům, kteří ho úplně vyšetřili. Potom svolali poradu. Nemohli uvěřit, že chlapec neměl žádnou stopu po vážném dědičném onemocnění. Marina řekla, že jí pomohla zázračná ikona.
Novináři se o tomto zázraku dozvěděli. Vydali se do dívčina domu. Dívka jim nechtěla nic říct a poslala je za starým mužem do vesnice. Nikolaje představili v televizi. Viděl ho známý podnikatel ve vesnici. Starý muž měl vážně nemocnou dceru. Utratil spoustu peněz za léčbu a testy, ale nic nezabíralo. Stále věřil v sílu ikon a rozhodl se jít za starým mužem a požádat ho o pomoc. Mikuláš v ní viděl dobro a vzal ji do chrámu.
O několik měsíců později se podnikatelova dcera z nemoci uzdravila. Chlapec nevěděl, jak svému zachránci poděkovat. Stařec však vše odmítl. Podnikatel tedy postavil vedle své chýše velký, krásný dům a daroval ho starci. Když Marina přinesla důchod, Nikolaj ji zavedl do krásného domu a dal jí klíče. Všechno v jejím životě se dramaticky změnilo. Pokračovaly blahosklonné poznámky, že Nikolaj jí ten dům daroval z nějakého důvodu.
A stará drbna Ludmila dostala ze vzteku a žárlivosti infarkt. Život je propojený a zákon karmy každého dříve či později dostihne. Musíme věřit v naději, protože naděje umírá poslední. Čiň dobro a budeš odměněn za to, že jsi dobrý.