„Myslela sis, že ti budu kupovat květiny do konce života? Jsi manželka a matka, takže je tvou povinností starat se o dům a svou rodinu, potřebuji ženu v domácnosti.“
Nemohla jsem to dál poslouchat a tehdy jsem mu vyčítala, že vždy jde k ženě vedle, aby jí pomohl.
„Nech mě na pokoji,“ řekl můj manžel, „tvé místo je v kuchyni, a já se rozhodnu, za kým půjdu.“
Byla jsem zraněna jeho slovy, uvědomila jsem si, že v letech, které uplynuly, jsem byla jen jeho služkou a ne ženou, kterou by miloval. Sbalila jsem se, vzala dítě a odstěhovala jsem se.
Dnes mám jiný život, pracuji, uplynuly tři roky. Můj manžel nedává o sobě vědět, nenavštěvuje dítě a neplatí ani výživné. Chová se přesně tak, jako bychom ani nebyli součástí jeho života. Myslím, že jsem se rozhodla správně, mé dítě takového otce nepotřebuje.